V osmém století před naším letopočtem se lidé v antickém Řecku vypořádali s krizí opravdu originálním způsobem. Chudí mladíci bez perspektivy byli vyzváni, ať opustí vlast. Začala éra kolonizace, kdy hordy Řeků obsadily pobřeží Středozemního moře a položili základ moderní západní společnosti.
Téměř všechny světové kolonizace začaly kvůli hladu a ani antické Řecko nebylo výjimkou. Řecká půda byla tak chudá, že ze sklizeného obilí nebylo možné uživit všechny obyvatele, kterých rok od roku přibývalo. Emigrovat tak museli ti nejslabší, kteří si nemohli koupit dobytek ani pozemek k pěstování. Byly sice případy, kdy emigrovali i synové z aristokratických rodin, šlo však o výjimky.
Paradoxně právě ti, které tehdejší společnost zavrhla, rozšířili hranice nejpokrokovější antické civilizace a z mnoha měst, která založili, jsou dnes úspěšné metropole: francouzská Marseille, turecký Istanbul, italská Neapol….
Z celého Středozemí Řekové upřednostňovali pobřeží jižní Itálie. Tam založili takový počet měst, že se oblast brzy stala známá jako Magna Grecia, což znamená „Velké Řecko“. Velké co se týče nejen rozlohy, kterou předčily rodnou vlast, ale i co se týče kultury a bohatství.
Emigrace plnila hned dva účely: dala mladíkům šanci na úspěch v zahraničí, ale město se zároveň zbavilo slabých sociálních vrstev a tudíž potenciálních rebelů. Města proto financovala výrobu lodí k výpravám. Nenašel-li se žádný dobrovolník, začalo se losovat. Byli shromážděni všichni svobodní muži a na koho los padl, ten musel chtě nechtě rodné město navždy opustit. Pokud odmítl, riskoval trest smrti.
Řecký historik Heródotos napsal, že kolonizátoři z ostrova Thera (dnešní Santorini) se vrátili zpět do rodné vlasti, protože se jim nepodařilo obsadit břehy Libye. Jenže o tom nechtěli obyvatelé ostrova vůbec slyšet a nebohé mladíky vypudili zpět na moře pod palbou kamenů.
Řecká kolonizace se podstatně lišila od kolonizace starých Římanů i od kolonizace v moderní době, kdy se dobytá země stala součástí země svých dobyvatelů. Na územích, která obsadili Řekové, naopak vznikla samostatná a nezávislá města, která měla s rodnou zemí společný jen jazyk a kulturu. Často se stávalo, že nově založené město předčilo bohatstvím i politickým vlivem zemi původu. K tomu došlo v případě Syrakus na Sicílii, které zastínily původní Korint nebo v případě Marseille, které se stalo mnohem důležitější a větší, než rodná Fokea v Malé Asii.
Ne všichni se však dali strhnout touto vlnou. Nejslavnějším příkladem je Sparta, která založila jedinou kolonii, Taranto v jižní Itálii. Sparťané neměli potřebu se zbavovat mladých, naopak, potřebovali je jako zdatné vojáky. Svoje vnitřní problémy totiž vyřešili tak, že si podmanili okolní města a z jejich obyvatel udělali svoje otroky.
Založení kolonií probíhalo vždy podle stejného scénáře. Prvním a nejdůležitějším krokem bylo zjistit, zda jsou bohové výpravě nakloněni. Na věštby tohoto druhu se plně specializovala Apolónova svatyně v Delfách, která byla tak hojně navštěvována, že se z ní brzy stala významná databanka informací. Neustálé proudění delegací mělo za následek, že se kněží nejen ohromně obohatili, ale dozvěděli se všechny důvěrné údaje o tehdejších městech. Zdrojem dalšího příjmu bylo tyto informace prodávat nebo za tučný úplatek vytvářet „věštby na míru“ na objednávku těch, kteří chtěli zničit svoje konkurenty. Kdo dostatečně zaplatil, mohl v Delfách zjistit, která území byla nejvhodnější k obsazení a který loďmistr znal nejlépe trasu.
Na místo vybrané ke kolonizaci byla nejprve vyslána hrstka mužů, aby je prozkoumali. Pokud se vrátili, byly připraveny dvě až tři válečné lodě, které byly oproti obchodním lodím sice méně jisté, ale zato rychlejší a snadněji ovladatelné. Muži s sebou vezli jen nejnutnější zbraně a potraviny. Jídlo, vodu a další nutné věci kradli na svých nájezdech po cestě. Plavba byla možná pouze mezi dubnem a zářím a denně uplavali zhruba 70 km, podle příhodnosti větru a mořských proudů.
Cesta byla dlouhá, protože se plavilo pouze při pobřeží; buzola ani otočné kormidlo ještě nebyly vynalezeny. Na Sicílii se tak muselo jet podél Jadranského pobřeží až k dnešní Albánii a pak dolů podél italské Kalábrie. K tomu všemu bylo třeba bojovat s piráty, kteří brázdili vody nejfrekventovanějších tras.
V kraji, který si vybrali za svůj nový domov, museli nejprve kolonizátoři najít vhodný přírodní přístav. Ideální byl malý, nejlépe neobydlený ostrov blízko pobřeží, který mohli snadno bránit, ale na kterém byla pastvina pro dobytek, minimum půdy k obdělávání a alespoň jeden vodní zdroj. Tam se zrodila základna ke kolonizaci. Jedním z nejznámějších příkladů je italský ostrov Ischia (původně Pithekusa) v Neapolském zálivu, který se stal řeckou základnou v roce 770 př.n.l. Odtud byla později založena mimo jiné i Neapol.
A jak se na nově příchozí cizince tvářili místní obyvatelé? Kolonizátoři vždy nejdříve volili taktiku diplomacie a míru. První kontakt probíhal osvědčeným způsobem – vůdcům kmenů byly nabídnuty dary výměnou za jiné zboží a za ženy. Při pozitivní reakci se pak Řekové snažili o poklidné soužití a postupné začlenění do místní společnosti. Jestliže byli místní rozhodnuti na svém území cizince netolerovat, nezbylo jiné řešení, než válečný konflikt. Obyvatele podmanili jako otroky a ti, kteří se zachránili, se usadili ve vnitrozemí, takže pobřeží zůstalo Řekům.
Největší problém kolonizátorů bylo zajistit ženy a to byl často i hlavní důvod ke konfliktům s místními. Pouze muž, který celou výpravu řídil, si totiž s sebou mohl vzít manželku. Ostatní si museli najít spoji drahou polovičku na místě, často po velmi dlouhých a náročných vyjednáváních. A když to nešlo po dobrém, ženy unesli a k rozmnožení populace je donutili násilím. Znamená to, že již s první generací kolonizátorů se smíchala řecká krev s krví místních, a tím se automaticky prolnuly i obě kultury. Řekové přijali i místní božstva a během dvou až tří generací se i řečtina v kolonii odlišila od řečtiny v jejich rodné zemi.
Z archeologických nálezů jsou dnes známé pouze kolonie, které zdárně zakořenily v cizím prostředí a vyrostla z nich úspěšná města. Kolik dalších výprav však ztroskotalo na rozbouřeném moři nebo bylo po příjezdu vyvražděno místními obyvateli? Ne všichni totiž v Řecích viděli přínosce vyspělé civilizace, pro mnohé to byli jen nepohodlní vetřelci.