Abyste se dostali do severoitalského města Biella začátkem jara, musíte projet uprostřed rozlehlé vodní hladiny. Silnice protíná třpytící se hladkou plochu, kam až oko dohlédne se rozkládají rýžová pole. Itálie je sice zemí těstovin, ale tato oblast kraje Piemont je z 80% založena na pěstování rýže. Ta má dokonce i svou slavnou minulost: v roce 1859 zaplavená pole zabránila rakouským vojskům v postupu na Turín. Před námi se rýsují v obřím půlkruhu špičky zasněžených Alp. V Bielle velká silnice končí a dál vedou jen vedlejší cesty do ztracených vesnic uprostřed hor.

Ještě v roce 2000 patřila Biella mezi nejbohatší italská města. V té době to byla vlnařská velmoc, která zásobovala prestižními látkami nejen slavné italské návrháře, ale především módní výrobce po celém světě. Továrny na látky, módní ateliéry a velké obchody s oblečením byly chloubou města a to i proto, že vlnařská tradice Bielly sahá nejméně do středověku. Dnes z dávné slávy nezbylo téměř nic. Silnici na předměstí lemují obrovské prázdné budovy, opuštěné výrobní haly a stovky metrů skleněných výloh bez jediného zboží. Na všech visí cedule se stejným nápisem: „Na prodej“. Jenže není nikdo, kdo by koupil. Ekonomická krize dala oblasti obzvlášť tvrdou ránu a z původních čtyřiceti tisíc zaměstnanců textilního průmyslu zbylo necelých dvanáct tisíc.

Biella se nachází v úrodné krajině a na strategické pozici. Zezadu chráněna vysokým štítem Alp, před ní rozsáhlá planina, na které byl blížící se nepřítel vidět na hony daleko. Není divu, že se zde od prvních obyvatel, Neandrtálců, vystřídaly snad všechny známé kultury rodu Homo sapiens. Lidem z doby bronzové a železné neunikla naleziště zlata, které rýžovali z říčky Elvo. Těžbu zlata převzali později Římané a dnes v ní stále pokračují místní nadšenci, i když převážně jen pro zábavu.

Když přijíždíme do centra, doprava se náhle zastavuje. Stojíme a místo obvyklého troubení nervózních řidičů je slyšet plechový zvuk desítek zvonců. Pastýři ženou obrovské stádo ovcí přímo po ulici lemované obchody, kuriózní situace, která zde ale nikoho nepřekvapí. I v moderní době zůstala duše místních zasvěcena horám, které jsou jejich nedílnou součástí. K velké radosti přihlížejících dětí se stádo uvelebuje na veliké zelené ploše uprostřed panelových domů a auta se dávají znovu do pohybu.

.

OROPA: Kult plodnosti

V horách nad Biellou je ve výšce 1159 metrů vidět veliká katedrála. Aby její krása vynikla, nechali stavitelé srovnat se zemí celý kopec, který jí bránil ve výhledu. Svatyně Oropa, komplex náboženských budov zapsaných v roce 2003 do seznamu UNESCO, je jedním z nejdůležitějších poutních míst v Itálii. Několikrát ročně se věřící vypravují na denní i noční pochody, čtyři hodiny chůze do strmého kopce po úzké asfaltové silnici. U cíle je několik fontán s horskou vodou, o které se praví, že je léčivá.

Úchvatný výhled na vrcholu je jen jedním z důvodů, proč byla svatyně vystavěna právě zde. Dávno před příchodem prvních šiřitelů křesťanství už byla Oropa důležitým kultovním místem. V této alpské oblasti lidé praktikovali náboženství starých Keltů a jedním z jeho hlavních prvků bylo uctívání bludných balvanů, které se zde nacházejí. Tyto velké bloky hornin sem v době ledové přesunul ledovec a po jeho roztání zde zůstaly, čímž změnily ráz krajiny a daly jí nádech tajemna. Obrovské balvany uprostřed zelených plání nevyhnutelně přilákaly pozornost lidí z hor, kteří, jelikož si nemohli logicky vysvětlit jejich přítomnost, přiřadili jejich původ démonům, obrům nebo jiným bájným bytostem. Ne náhodou se v italštině dosud používá název „čarodějovy kameny“.

V Oropě hrál hlavní roli Kámen života, bludný balvan uctívaný pro rituály plodnosti. Po celá staletí k němu přicházely ženy, které v touze počít dítě se o balvan celým tělem otíraly, což byl jeden prvek celého rituálu. Ještě ve středověku plnil balvan tuto funkci, avšak místo otírání se ženy omezily jen na poklepávání zadkem o kámen. Tento zvyk je písemně zaznamenán až do 19.století, a to je důkaz neuvěřitelně dlouhé tradice stejného kultu, který se zde praktikoval nejméně po dva tisíce let.

Když ve čtvrtém století našeho letopočtu přišli misionáři hlásat křesťanství, čekal je odpor místních lidí, kteří byli se svým keltským náboženstvím naprosto spokojeni. A jelikož staré zvyky nešlo vymýtit, přišel na řadu kompromis. Kámen života byl začleněn do nejstaršího kostela celého dnešního komplexu budov a protože se po staletí jednalo o kult ženství, nová křesťanská svatyně musela zachovat stejnou tradici. Keltské bohyně byly nahrazeny Pannou Marií, která je dnes ztělesněna gotickou soškou černé madony ze třináctého století. Ta prý vykonala již mnoho milostí a zázraků, ten nejslavnější v sedmnáctém století. Když v Piemontu řádil mor, obyvatelé Bielly přinesli oběť černé madoně z Oropy, která jejich prosby vyslyšela a město bylo nákazy ušetřeno. Jako výraz vděčnosti pořádá město Biella každý rok k zázračné sošce slavnostní procesí.

Piemont sice nemá moře, ale zato se v něm nachází několik nádherných jezer. Jedním z největších je Viverone, pozůstatek doby ledové, asi 20 km od Bielly. I když je to zde jediná možnost přírodního koupání, jen velmi málo Italů je ochotných absolvovat koupel ve sladké vodě. Jezero je pro ně místem pro krásnou procházku nebo opalování, ale ideální dovolená je u moře.