Když jsem v roce 1999 přijela žít do Itálie, lidé se mě opatrně ptali, co vykonávám za profesi. Země byla plná dívek z východní Evropy, které si na živobytí vydělávaly nejstarším řemeslem. Od té doby se však mnoho změnilo a Češky na ulici či v lokálech pro pány nahradily zoufalejší ženy z Latinské Ameriky a Afriky.

 

Při slově Itálie si většina lidí ihned vybaví slunce, moře, výbornou pizzu a mafii. Ti znalejší vzpomenou historické památky (kterých má tato země nejvíce na světě) a něžné pohlaví asi napadne horký temperament a ohnivý pohled italských mužů. „To je teda Itálie“, říká se u nás rodinám, kde lítají talíře a ostrá slova. Ale jaká je vlastně Italská domácnost?

 

Kolik řečí znáš…

 

Itálie je asi tím nejrůznorodějším státem v Evropě. Na jedné straně sousedí s Francií, Švýcarskem, Rakouskem a Slovinskem a zbytek celého území ve tvaru kozačky oblévá slaná voda. Nejjižnější cíp země tvoří ostrov Sicílie, který je nadosah Africe, takže lze bez nadsázky říci, že Ital ze severu nemá s Italem z jihu společného téměř nic. A to ani rodnou řeč.

 

Italština je sice národním jazykem, avšak velké množství obyvatel mluví pouze svým dialektem. Dialekty jsou nejen regionální, ale mohou být rozdílné i mezi jednotlivými městy, takže pokud by se setkal rodák z Benátek s rybářem ze Sardínie, určitě by potřebovali tlumočníka. S novými generacemi se sice rozdíly pomalu smývají, ale ještě před deseti lety jsem v Toskánsku potkala mladého Itala, který mluvil pouze německy. Přijel do Florencie studovat Italštinu…

 

Sever versus jih

 

Extrémní zeměpisné rozdíly se samozřejmě promítají do povahy lidí. Na severu země si člověk připadá téměř jako u nás. Lidé jsou klidní, spolehliví, velmi pracovití a dodržují dopravní předpisy: když svítí červená, zastaví a trpělivě čekají. Je-li schůzka sjednána na devět hodin ráno, znamená to  9:00.

 

Čím více se posunujem směrem dolů, tím více se dostáváme do džungle té pravé Itálie. Ve středu země, napřklad v Toskánsku, už typický Čech trochu znejistí. Ve městech se ozývá neustálé troubení, většinou proto, že méně trpěliví řidiči (kterých je drtivá většina) chtějí zrychlit, předjet nebo dát do pohybu stojící kolonu aut. Svítí-li červená, auta se zastaví, ale pokud se zdá čekání dlouhé, někdo z konce řady začne určitě troubit, címž nakazí i řidiče vpředu.

 

Pokud máte co do činění s obyvateli ze středu země, je třeba si ujasnit časové pojmy. Schůzka v devět hodin ráno většinou znamená čtvrt na deset či půl desáté, v každém případě v devět ráno nikoho nečekejte. Oproti seveřanům jsou zde lidé temperamentnější a díky teplejšímu klimatu tráví hodně času venku.

 

V letních měsících vypadají přes den města jako po vymření a teprve po západu slunce se ulice zaplní lidmi všech věkových skupin. Stařenky vytáhnou židle před vchodové dveře a skenují každého, kdo kolem nich projde. Mladí se shlukují před bary, v jedné ruce láhev piva (víno není u mládeže moderní) a v druhé ruce cigaretu, postávají u svých skútrů a motorek a hlasitě na sebe pokřikují. Kolem korzují rodiny, které se taktéž velmi rády shlukují. Manželky ve předu štěbetají o módě, jídle a televizních seriálech, manželé za nimi jsou rádi, že mají chvíli klid. Všude kolem pak pobíhají děti, které většinou nejdou spát před půlnocí.

 

Kdo se dostane až na samotný italský jih, musí být připraven na opravdový kulturní šok. Zkuste si domluvit schůzku se sicilanem – o hodinovém rozmení nemá vůbec ponětí. Čas se tam měří na tři doby: ráno, odpoledne a večer. Co se týče čistoty měst a dopravní situace, člověk by si řekl, že se octl v Tunisku. Odpadky jsou všude kolem a ikdyž jsou k dispozici koše, pro většinu lidí je snadnější věci odhazovat přímo na ulici. Troubení aut je zde téměř nepřetržité, takže pokud na pohlednou turistku na ulici neustále někdo troubí, nemá šanci si všimnout, že komplimenty jsou určené jí. Svítí-li na semaforu červená, řidiči zvažují, jestli je třeba zastavit, ale často nerušeně pokračují v jízdě. Chodci se samozřejmě semafory neřídí vůbec a zvykem je ulici mezi auty přeskákat.

 

Jižané jsou temperamentní, čehož si všimnou především ženy. Zatímco na severu může turistka chodit prakticky nepovšimnuta, na jihu musí být připravena na neustálé hodnocení svého vzhledu od zcela náhodných chodců, a to následujícími: carina (pěkná), bella (krásná), bellissima (nádherná). Kdo si není jistý, kterou ze tří variant vybrat, se omezí na písknutí, obdivné mlasknutí nebo upřený pohled hladovýma očima od hlavy až po kotníky. Když jsem Italům vyprávěla, jak u nás krásné ženy plují ulicemi měst bez valného zájmu ze strany opačného pohlaví, setkala jsem se s nechápavými pohledy. „Když je žena kočka, musíme jí to přece dát najevo“ zněla logická odpověď.

 

Homo Italiens

 

Itala lze bezpečně poznat kdekoli na světě a to podle jeho hlavní charakteristiky – mluví rukama. Pro Itala je nemožné oddělit slova od gest, takže ikdyž popisuje recept na tiramisu, máchá kolem sebe a a do vyprávění zapojuje všechny svaly. Pro některé situace se dokonce používají pouze gesta místo slov. To, co je na Italech nejpříjemnější, je jejich upravenost a péče o tělo. Muži i ženy jsou vždy navonění, s perfektním sestřihem vlasů a naleštěnýma botama. Ital by nikdy neoblékl kraťase, ponožky a sandály, specialitu českých mužů. Ital by nevyšel na ulici ve špatně sladěných barvách a k nošení věcí by rozhodně nepoužil igelitku.

 

Velkou vášní Italů je jídlo a stolování. Koupit párek v rohlíku a nasoukat ho do krku bežíc do kanceláře? V žádném případě. Ikdyž mají jen málo času na oběd, Italové nikdy nejí a nepijí při chůzi. Jejich kuchyně je zdravá (založená na zelenině, těstovinách, rybách a olivovém oleji) a u oběda či večeře o několika chodech vydrží sedět i hodinu nebo dvě. Dbají na kvalitu potravin a pokud se zmíním o naší lahůdce – chleba se sádlem a cibulí – nevěřícně kroutí hlavami. Bavení se o jídle je jedním z nejmilejších témat a pokud Ital cestuje, co a kde bude jíst je jedna z jeho hlavních starostí.

 

Přespolní zloději

 

Jednou z prvních lidových rad při cestě do Itálie je: „držte si peněženky, krade se tam!“. Ano, pokud Ital ze severu jede do Neapole nebo jižněji, raději volí cestu vlakem. Auto by totiž nemuselo přečkat ani jedinou noc venku nebo by ho přinejlepším našel ráno vykradené. Drobná kriminalita stále kvete, ale je nutno říci, že velkou část řemesla už neprovádí domorodci. Itálie čelí obrovskému přívalu cizinců z nejchudších zemí jako je severní Afrika, Rumunsko a Albánie a noví příchozí rozhodně nemají zájem vydělat na živobytí poctivou prací. Loupežná přepadení v obchodech, vykradené domy, pouliční prodej drog….téměř vždy cizinci. Italský kriminálník zbaven živnosti se tak musel překvalifikovat na sofistikovanější trestné činy například v oblasti finančních podvodů.

 

Mafie v zemi je stále pevně zakořeněná a nezdá se, že by se situace měla kdy změnit. Pouze taktika je dnes jiná. Z ulic zmizela střelba kmotrů a vyrovnávání účtů krvavými potyčkami, protože dnešní mafie ovládla především vysoké úřednické posty: na radnicích, finančních úřadech i v politice. Zprávy o zatčení politiků či státních funkcionářů pro spolčení s mafií jsou takřka na denním pořádku, avšak stát dobře ví, že v boji s tak rozšířeným jevem je zatím zcela krátký.

 

Velmi těsné vztahy

 

A teď trochu romantiky, v té jsou Italové mistři. Partnerské vztahy na Apeninském poloostrově se od těch našich liší hlavně tím, že chybí zdravá svoboda jedinců. Dají-li se dva šťastní dohromady, tráví spolu a jen spolu většinu svého času, což vyžadují především ženy. Není zvykem se jít bavit odděleně nebo samostatně cestovat. Páteční večery s kamarády u piva, které tak milují čeští muži, jsou v Itálii téměř raritou. Většina žen nechápe, proč by měl jít do baru bez ní, takže nejschůdnější řešení pro muže je přizvat k zábavě další známé dvojice. Pokud si přece jen muž či žena prosadí samostatnou činnost, často se setká s podezřením okolí a otázkami typu: „něco mezi vámi není v pořádku?“.

 

To stejné platí i o nakupování. Italky milují obchody a shopping je jejich nejoblíbenější činnost. Ty nezadané přizvou kamarádky či příbuzné, protože Italka je tvor společenský a sama by se nudila. Ty zadané samozřejmě chňapnou milého a chtě nechtě ho vláčí od lodiček k podprsenkám a neustále zkoušejí jeho trpělivost otázkami „sluší mi to?“.

 

Italové milují děti, ale s jejich početím nikterak nespěchají. Nejvíce dětí se rodí maminkám po jejich třicátinách, ale je zcela běžné, že žena čeká s prvním dítětem až do svých čtyřiceti let. Důvod takto pozdního mateřství není v nedostatku financí či rodinného zázemí, ale spíše proto, že Italové mají na všechno dost času. Nejprve otálejí v osamostatnění se: u rodičů je přece tak dobře, takže ikdyž už dávno mají práci, nadále setrvávají v rodném pokojíku a využívají služeb láskyplných maminek. Potom si zas chtějí užít samostatnosti, vidět kus světa a bavit se s přáteli. Když se konečně dostaví dítě, je pravda, že na to dvojice musí být připravená nebo počítat s velkou oporou rodiny. Sociální systém v Itálii není ani zdaleka tak štědrý, jako ten náš a mateřská podpora trvá pouhých šest měsíců. Potom je veškerá finanční zátěž na muži nebo se žena (nerada) vrátí zpět do práce a miminko tráví dny v jeslích.

 

Život je krásný

 

Ital je tvor velice zvídavý a většinou hoří nedočkavostí se zeptat, ze které země pocházíte. Na odpověď Česká republika pak na vás s vítězným úsměvem bafne: „Praha!“ Kam se totiž vrtnente, tam zaručeně narazíte na Itala, který v Praze byl a nemůže si naše hlavní město vynachválit. A nejčastější dojmy? „Praha je krásná, romantická a lidé jsou moc milí. Máte výborné pivo a pohledné ženy. Ale chybí moře a lidé působí tak trochu smutně, málo se usmívají.“ Mají pravdu. Navzdory těžké ekonomické krizi, se kterou se Itálie v posledních letech potýká, lidem stále nechybí optimizmus. Dokud žijem, la vita é bella.