Samotná dívka s batohem na zádech je pro obyvatelky Sahary asi tak kuriózní, jako kdybychom my spatřili v centru Prahy osobu s třímetrovým hadem okolo krku. Kulturní rozdíly mezi Arabkami a Evropankami jsou stále aktuální a pro obě strany velice fascinující.

 

V rámci doktorátu z archeologie jsem strávila čtyři měsíce uprostřed pouště v Alžírsku. Mým úkolem bylo zkoumat pravěké nástroje a skalní umění v různých částech Sahary, ale moje osobní přání bylo poznat co nejvíce ze života obyvatel oáz, a to především žen. Úkol to byl poměrně snadný – jelikož jsem cestovala sama, v každé oáze mi vždy někdo z místních nabídl ubytování ve své rodině. Zákon pouště káže pomoci blízkým a já jsem pohostinství oplácela v podobě potravin či jiných darů.

 

V alžírských oázách žijí Arabové a Berbeři, kteří jsou oddaní muslimové. Někteří mluví francouzsky, ale ve většině případů jsem musela používat arabštinu. Ta mi sloužila hlavně k dorozumívání se ženami, které cizí jazyky neznají a mnohé z nich nikdy neopustily okolí rodné oázy.

 

Džíny a burka

Když se v uličkách mezi domy z nepálených cihel objeví modrooká blondýnka se svou trampskou výbavou (naditá krosna, spacák a karimatka), způsobí tak trochu malé zemětřesení. Ženy tam tiše plují ve svých širokých šatech, které je chrání nejen před ostrým sluncem, ale i před pohledy mužů. Nezahalují se pouze dívky, které dosud nemenstruují, takže patří stále do kategorie „děti“.

 

Oblečení je jeden z největších rozdílů mezi islámským a západním světem. Zatímco v Evropě si v džínách a tílku klidně vyjdem na ulici, ženy v

oáze si to dovolit nemohou. Jejich tunika je jakási uniforma, kterou musí navléci pokaždé, když jdou ven byť jen na pár minut. Co se vlastně pod tímto širokým pláštěm skrývá? V oáze Adrar v centru Alžírska mi nabídly nocleh dvě mladé

učitelky, které spolu sdílely malý byteček. Jen se za námi zavřely dveře, dívky s úlevou odhodily svoje tuniky a já se nestačila divit při pohedu na úplé minisukně a tílka s hlubokým výstřihem. „Vyjít ven nezahalené je pro nás jako bychom byly nahé“, svěřují se dívky. „Pohled na ženské tělo je určený pouze pro manžela, ani otec by nás nesměl takto vidět.“

 

 

Největší úžas působilo obyvatelkám pouště to, že cestuji sama. „U nás mohou cestovat sami jen muži,“ svěřuje se mi Ajša, „pokud by vyjela samotná dívka, byla by to ostuda nejen pro ni, ale pro celou její rodinu.“ Cestování za účelem poznání nových míst je na Sahaře prakticky neznámé. Pokud se lidé přemísťují, je to vždy kvůli návštěvě příbuzných, za prací nebo kvůli obchodům.

 

Oáza Džanet v jižním Alžírsku leží několik hodin chůze od horských oblastí, kde se nachází pravěké skalní malby a rytiny zapsané v seznamu UNESCO. Paradoxem však je, že ročně příjíždí turisté z celého světa obdivovat tyto archeologické unikáty, ale místní obyvatelé o ně nejeví žádný zájem a nikdy je nenavštívili.

 

 

Život podle Koránu

Zatímco Evropanky se pohybují prakticky neomezeně, ženy v oázách toto štěstí nemají. Pohyb venku mají povolený jen přes den, což využívají k nákupům na tržnicích nebo k návštěvám kamarádek a příbuzných. Jakmile však slunce zajde, stane se rázem z oázy planeta mužů. Po setmění mají ženy místo stanovené doma u rodiny a vyjít ven smí výlučně v doprovodu manžela či pokrevního příbuzného.

 

Ačkoli jsou v oázách kavárny, uvidíte v nich pouze muže. Pro ženy je nepřípustné se v nich ukázat, protože by to značilo o jejích volných mravech. To platí i o přátelství – podle islámu je nemyslitelné, aby měla žena kamaráda mužského pohlaví a v jejím životě jsou stěžejní dva muži, nejprve její otec a po svatbě manžel.

 

Na téma ctnost jsem vyslechla zajímavou historku. „Ty, které se zahalují celé i s obličejem, jsou falešné potvory“, stěžuje si Mohamed. To mě velice udivilo, neboť jsem byla přesvědčená, že čím je žena zahalenější, tím je považovaná za ctnostnější.

„To možná dřív“, pokračuje můj známý z pouště, „dnes naše ženský přišly na to, jak nás obelstít. Před manželem se celé zahalí a jdou ven, jenže pak vklouznou do domu nějaké kamarádky, tam vymění tuniku, aby ji manžel venku nepoznal a jdou na tajné setkání se svým ctitelem“.

 

 

 

Arabky a berberky se od evropanek liší i svým chováním. Podle islámu nesmí být žena vyzývavá, což znamená, že se v přítomnosti cizích mužů nesměje nahlas, nekouří a nedívá se jim zpříma do očí. Hluboký pohled do mužových očí je totiž jediný způsob, jakým může dát dívka najevo své sympatie. Pokud je chlapec sdílí, je na něm, aby jí dal nenápadně číslo svého mobilního telefonu. Tím začne období tajné výměny romantických zamilovaných zpráv a když oba vydrží, dojde na první osobní setkání. Když jsem dívkám v poušti vyprávěla, že u nás není neobvyklé jít polonahé na diskotéku, oslovit chlapce a skončit s ním týž večer v posteli, dívaly se na mě s hrůzou v očích a zdráhaly se uvěřit.

 

Ikdyž se do oáz pomalu dostává internet a lidé poznávají odlišné kultury díky zahraničním turistům, ženy stále dodržují starou tradici a vdávají se jako panny. Dříve jim manžela určoval otec i pokud dcera nesouhlasila, ale to už dnes neplatí. Dívka si muže vybírá sama nebo si nějakého nechá vybrat rodinou a v tomto případě se často jedná o sňatky mezi bratranci a sestřenicemi. Hlavním důvodem svatby není vždy láska, ale předpoklad dlouhotrvjícího svazku, na kterém musí oba partneři po oddání pracovat.

 

Díky změně v mentalitě mladých lidí a nepříliš dobré finanční situaci v alžírských oázách se již polygamie téměř nevyskytuje. Více manželek si mohou dovolit jen opravdu bohatí muži, kteří patří spíše ke starší generaci. Na moji otázku, co si myslí o mnohoženství, mi místní ženy odpovídaly šalamounsky: „U vás v Evropě mívají muži milenky a také kvůli tomu pláčete.“

 

Voda nad zlato

Lidé v poušti žijí velice skromně. Vybavení každé domácnosti představují matrace, které slouží přes den jako pohovky a v noci jako postele, skříň na oblečení a další škříňka na různé věci, na které je postaven televizor. Veškerý život se odehrává na zemi – rodina si sedne okolo mísy s jídlem, ze které rukama nabírají. Jí se zásadně pravou rukou, protože ruka levá slouží ke „špinavým“ účelům, což znamená umývání po vykonání potřeby (používání toaletního papíru se začalo rozmáhat až v posledních letech).

 

Když se jídla účastní pouze rodinní příslušníci, jí všichni spolu. Jsou-li však v domě hosté, jí muži a ženy v oddělených místnostech a ženy se doma navíc musí před cizinci zahalit. V domácnostech s přísnějšími mravy se dokonce ženy cizincům nesmí ukázat vůbec a jen nosí hrnce s navařeným jídlem ke dveřím pánské místnosti.

 

Hospodyňky na Sahaře každodenně čelí nám neznámému problému,

a tím je nedostatek vody. Ta teče v oázách jen v určité denní hodiny a některé dny dokonce neteče vůbec. Je proto zvykem čistit hrnce na sucho pouštním pískem, který nasaje mastnotu a rukou se pak vytře. Ikdyž si o častém koupání mohou lidé nechat jen zdát, zápach neucítíte, protože vonnými oleji nikdo nešetří.

 

 

Kvůli velmi omezeným možnostem zábavy patří mezi hlavní vášně žen sledování romantických seriálů. Arabská televize jich produkuje nesmírné množství a ve všech je hlavní téma láska, toužebné pohledy do očí, nekonečné rozhovory a, samozřejmě, žádný sex. Druhou největší zálibou žen je klábosení s kamarádkami u některé doma. Baví se o rodině, jídle, probírají známé a…televizní seriály.

 

Velmi poklidný (a pro nás příliš monotónní) život v oázách má jednu obrovskou výhodu – místní ženy prakticky neví, co je to stres. Jejich celodenním úkolem je vymést písek z domu, připravit kuskus a zvládnout děti. Nákupy jsou považovány za zábavu a příležitosti k výměně nejnovějších drbů, všude se dá dojít pohodlně pěšky a po obědě si každá dopřeje nejméně hodinovou siestu. O finanční zabezpečení rodiny se stará výhradně manžel, takže nikde neuvidíte u nás tak populární uštvanou strhanou manželku, která po osmihodinové pracovní době běží nakoupit, vyzvedne děti ze školy, vyleští celý byt a připraví teplou večeři. Oázy nabízí ženám jen velmi málo pracovních míst, jako například učitelka nebo práce na poště. Pokud je žena zaměstnaná, s dětmi a domácností jí automaticky pomáhají její nepracující příbuzné.

 

Jiný kraj, jiný mrav

Islám v arabském světě není jen náboženství. Je to hlavně soubor pravidel a přikázání, která určují životní styl svých vyznavačů. Je ve společnosti tak hluboce zakořeněn, že i mládá, „méně věřící“ generace se jím víceméně řídí. A jeho dodržování se očekává především od žen. Ty jsou stále v moci starých tradic a předsudků, proti kterým se nemohou vzbouřit, protože jsou pod přísnou kontrolou mužské části společnosti.

 

Ke změnám dochází jen velmi pomalu, a to hlavně ve velkých městech. Tam už mnoho žen chodí nezahalených, v oblečení západního stylu a často se realizují v zaměstnání či studiu na vysoké škole. Avšak o svobodě, kterou mají evropanky, si mohou nechat jen zdát. Evropa a arabský svět mají odlišné kulturní a historické základy a je proto mylné chtít po muslimech, aby se nám podobali. Jsme prostě jiní a to je to, co činí svět pro všechny zajímavým.