ELEKTRONICKÁ KNIHA
SAHARA JE ŽÁRLIVÁ MILENKA
Seznam kapitol:
.
1.Konec závojů a začátek psů v Alžíru
2.Džanet, město bez deště
3.Tajemné rituály v pohoří Tassili
4.Obyčejný život uprostřed Sahary
5.Lovci, pastevci a archeologové
6.Duchové pouště
7.Příběhy Tuaregů
8.Muslimové, muslimky, muslimčata
Doslov
.
Kapitola čtvrtá: Obyčejný život uprostřed Sahary
I.
Pokud se v době oslav konce Ramadánu vyskytuje v oáze samotná zbloudilá cizinka, každý touží ji pohostit. Pozvání ke slavnostnímu obědu se mi dostalo od více rodin, takže budu mít co dělat, abych všechny obešla a nikdo se necítil opomenutý. Spanilá jízda začíná u rodiny, která se mě v prvních dnech ujala. V domě už je plno lidí, ale jelikož jsou všichni Arabové, bude se jíst v oddělených místnostech. Co se děje v obývacím pokoji přiděleném mužům, mi zůstane navždy utajeno. Podle tradice se musím odebrat do druhé části domu, kde je místnost pro něžné pohlaví. Našla bych ji i poslepu, ozývá se z ní hlasité štěbetání a vřískot dětí.
V malé čtveraté místnosti leží okolo stěn matrace povlečené barevnými látkami, na kterých si hoví ženy několika generací. Mladé a štíhlé vzpřímeně v tureckém sedu, starší a korpulentnější sedí na boku podepřené loktem, nejstarší babička už jen leží s polštářem pod hlavou. Uprostřed místnosti jsou rohože a na nich podnosy s masem, zeleninou a kuskusem. Jí se, co hrdlo ráčí, některé rukama, jiné používají lžíci a mezi sousty se vesele diskutuje. Všechny jsou samozřejmě zvědavé na mě, a tak začíná křížový výslech.
„Tvému manželovi nevadí, že jsi tady úplně sama?“ zní otázka, kterou jsem si už v Alžírsku vyslechla několikrát.
„Nemám manžela.“
„Kolik je ti let?“
„Třicet.“
„Třicet?!“ vidím znepokojené pohledy a vím, na co teď myslí. Být tady ve třiceti svobodná a bez dětí znamená, že něco vůbec není v pořádku.
„U nás v Evropě to funguje trochu jinak, vdáváme se pozdě nebo žijeme bez svatby a partneři mají ve vztahu více volnosti,“ snažím se vysvětlit, že nejsem tak úplně divná.
„Aha,“ pronáší tónem, který s naším moderním pojetím domácnosti ani trochu nesouhlasí.
Divné jim připadá nejen to, že dosud nejsem vdaná, ale i to, že cestuji úplně sama. V islámské společnosti není přípustné, aby dívka vzala batoh a vydala se poznávat svět. Pokud není možnost mužského doprovodu a žena se opravdu musí vydat na cestu sama, je to vždy pouze za nějakým účelem, například návštěva příbuzných ve vedlejším městě. Negativní pohled na moje vandrování mi před lety sdělily samotné Arabky ve středním Alžírsku:
„Otec ani matka by nikdy nedovolili, aby jejich dcera sama někde putovala, jako to děláš ty. Pokud by se dívka přece jen vzepřela, byla by to veliká ostuda pro celou rodinu, protože dívku by okolí automaticky považovalo za člověka bez slušného vychování.“
„A co muži, ti také nesmí cestovat sami?“ ptala jsem se jich.
„Pro ně to neplatí, ty přece nemusí nikdo ochraňovat!“
Jejich odpověď byla vlastně logická. Islámská kultura od svého prvopočátku přidělila ženám status „slabšího“, který musí být neustále ochraňován a kontrolován tím „silnějším“, což je samozřejmě muž. Tento zvyk je tak hluboce zakořeněný, že se nezdá, že by proti němu měly ženy jakékoli výhrady. To mi potvrdila i reakce Arabek na moji otázku, jestli by je nelákalo si také udělat nějaký svobodný výlet za poznáním. Vrtěly hlavou a z jejich pohoršeného pohledu bylo jasné, že něco tak neslušného by nikdy neudělaly.
Co se týče námluv a manželství, zůstalo v oáze vše tak, jak to funguje už po mnoho generací. S výjimkou mobilních telefonů a internetu, které teď mladým usnadňují práci. Ikdyž se zde každý více méně alespoň od vidění zná, není vhodné, aby se dívka dávala volně do řeči s chlapci. To by nesvědčilo o její cudnosti, ikdyby si povídali třeba jen o kvalitě písku v dunách na zápraží. Když ještě nebyla technologie a mladík se zakoukal, musel jít na lov oklikou, přes příbuzné či známé. Ti pak dívku upozornili na potenciálního zájemce, takže si jej mohla při nějaké příležitosti, například na trhu, nenápadně prohlédnout. Shledala-li ho dostatečně atraktivním, musela naopak ona zaúkolovat matku, aby taktně navrhla otci tohoto mladíka jako vhodného kandidáta. To vše samozřejmě jen v případě, že již otec nevybral jiného ženicha podle svého uvážení. Pokud rodiny nebyly znepřátelené a ženich měl dostatečné věno, bylo vyhráno. Nejprve se konaly zásnuby a po nich se začala připravovat svatba, na které se teprve oba zúčastnění poprvé oficiálně setkali.
Zdlouhavý proces předmanželského testování terénu dnes zcela nahradil internet a zprávy na mobilu. Magický nástroj Facebook již dorazil i do hlíněných domů Džanetu, kde prakticky každý mladý vlastní chytrý telefon, takže nic nebrání přímému kontaktu v podobě zprávy nebo sms. Ale pozor! Nic ve stylu „jsem do tebe blázen“ nebo „jsi fakt kočka.“ Zdrženlivost a romantický duch námluvy stále řídí, takže dívka pochopí hochův zájem například z následující zprávy: „Z oka vzešla slza a padala směrem k srdci.“ Verše známých básníků nebo vlastní tvorba, slova o měsíci, zasněných očích nebo krásné gazele jsou znamením dvoření a je na dívce, jak s nimi naloží. Ikdyby byla štěstím bez sebe, musí odpovídat chladně a s odstupem, aby bylo jasné, že není žádná poběhlice. Protože už jen to, že odpoví, dá zamilovanému jasnou naději.
Až do nedávné doby bylo zcela běžné, že sňatky domlouvali rodiče a dívka mohla tak maximálně nesouhlasit. A to jen v případě, že měla dost tolerantního otce, který na její přání vybral jiného snoubence. Ti se často hledali v okruhu rodinném, takže svatby mezi bratranci a sestřenicemi nebyly žádnou výjimkou. I dnes, v moderní době, se velké množství dívek raději svěřuje do rukou rodičů, než aby samy nesly tíhu rozhodování a volby. Prostě řeknou doma: „Chci se vdávat, po někom se tati poptej,“ a pak už jen stačí vyšívat výbavu a trpělivě čekat.
Že není na domluveném manželství nic zlého, mi potvrdila krásná Lejla, která se sem přivdala ze vzdálené oázy severního Alžírska.
„Věděla jsem, že máme na jihu země příbuzné, ale nikdy jsem je neviděla. Jednou za mnou přišli rodiče a řekli mi, že můj bratranec v Džanetu hledá nevěstu. I já jsem měla věk na vdávání, tak jsem souhlasila, aby rodinu pozvali na krátkou návštěvu. Bratranec se mi líbil, takže další setkání už byla rovnou naše svatba,“ směje se Lejla a pokračuje:
„Jsem ráda, že mi manžela našla rodina. Neměla jsem žádnou starost s hledáním, ale hlavně nenesu zodpovědnost. Jestli nám to přestane klapat, rodiče se budou snažit to spravit, protože naše manželství je vlastně jejich práce.“
Nesmíme si však myslet, že žena v manželství jen pasivně čeká, jak se to celé „vyvrbí“. Naopak, je to většinou ona, kdo vytváří podmínky pro klidný chod domácnosti a štěstí všech jejích členů. Zeptáte-li se Arabek, jaké je tajemství svazku na celý život, odpoví: „Spokojené manželství je jen to, kde žena zajistí nejprve blahobyt manžela a dětí, a teprve potom myslí na blaho sebe sama.“
Pokoj, ve kterém sedíme, nemá okna, takže jediný příliv čerstvého vzduchu jsou otevřené dveře. Problém je v tom, že chodbou čas od času projde nějaký muž, jehož oko by na nás mohlo spočinout. Kvůli lepšímu pohodlí si ženy sundaly z hlav závoje, jenže jakmile se mezi dveřmi objeví muž, do žen jako když píchne a bleskově si přetáhnou šátky přes vlasy. Muž zmizí, ženy s úlevou sundají šátky. V tom prochází další pán a scéna se opakuje, les rukou vystřelí nahoru a nasadí šátek, když je vzduch čistý, zase jej stáhnou. Tak to je i v případě, že muž ostentativně a s respektem vykloubí hlavu směrem ke zdi, aby každý pochopil, že nemá šanci nic vidět. Šátky nahoru, šátky dolů, jak na vojenském cvičení a já čekám, kdy už to některou z nich přestane bavit. Ale všechny vytrvale pokračují, morálka je v nich příliš hluboce zakořeněná a ukázat vlasy by byla velká ostuda.
Já mám taky závoj, ale dávám si ho přes hlavu jen jednou, to abych si trochu zdřímla, než se bude podávat cukroví. Některé ženy už také spí ztracené pod látkou, vypadají jako veliké barevné pytle, ze kterých vykukují bosá chodidla. Přetahuji si šátek přes obličej i ruce, aby na mě nemohly dotěrné mouchy. Zmohlo mě jídlo, ale i rozhovor v arabštině. Tyto ženy mluví jen místním dialektem a ten se poněkud liší od spisovné arabštiny, kterou jsem se naučila na univerzitě. Z jejich pohledu mluvím jako naučná encyklopedie a leckdy moje slova způsobují hlasité výbuchy smíchu. Ženy si s dialektem vystačí, protože veškerý jejich život se odehrává zde. Necítí potřebu ani touhu po cestování a většina z nich se podívala nejdál do vedlejšího města. Ikdyž neposedné děti dělají neskutečný rámus, unaveně usínám.
II.
Po návštěvě několika dalších arabských domácností a nespočetných skleničkách vypitého čaje končím svůj slavnostní den na večeři u Tuaregů, v Moussově rodině. Jen co jsem překročila práh branky a vešla do prostorného dvora, dýchla na mě úplně jiná atmosféra, než v předchozích rodinách. Zatímco celý den se nesl ve znamení halasu, smíchu a křiku, zde je téměř hrobové ticho. Tuaregové jsou povahou klidní a tiší, mluví rozvážně a bez gestikulací, jako by chtěli splynout s okolím. Pověstná je také zdvořilost Tuaregů mezi příbuznými a přáteli, kteří se nějakou dobu neviděli. Ta patrně pramení z bývalého stylu života, kdy se kočovníci roztroušení v horách setkávali jen zřídka. Sami Tuaregové žertovně tvrdí, že jejich nejkratší uvítací pozdrav trvá nejméně půl hodiny. Setkají-li se dva známí, podají si ruce, dívají se zpříma do očí a začíná zdravící cerimonie. Nejprve se ujme slova první muž a startuje dlouhý monolog:
„Bůh s tebou příteli, jak se ti daří? Jak se má tvoje manželka? Co dcera? Druhá dcera? (postupně přijdou na řadu všechny dcery). Jak se má syn? (dále pak otázka na všechny syny, jeden po druhém). Co tví bratři, sestry, strýcové, tety, švagr, tchýně…..? Jak si vede tvůj velbloud? A co velbloudi tvých synů?“
Přichází na řadu stádo koz, pes, slepice, případně záhonky či datlové palmy. Po každé otázce tázaný kývne hlavou a odpoví „díky bohu“, takže kdo zdravící se Tuaregy pozoruje z dálky, vidí dva muže držící se za ruce, z nichž jeden bez přestání hýbe pusou a druhý jako loutka neustále kýve hlavou.
Když se takto první mluvčí ujistí, že v domácnosti přítele je vše v pořádku, ujme se slova druhý mluvčí a celý výslech začíná znovu, ve stejném pořadí a za neustálého potřásání rukou. Až je hotovo, pronesou oba s úlevou finální „díky bohu“, pustí si ruce a konečně mohou začít mluvit o něčem jiném.
Moussova rodina je seskupená uprostřed dvora, kde se pohodlně usadili na velkých rohožích. Je už úplná tma a sotva na sebe vidíme. Záměrně nerozsvicují elektrické světlo, jsou zvyklí na těsný kontakt s přírodou. Když svítí žárovka, nejsou vidět hvězdy. Nikdo se neobtěžuje mi ukázat dům, ta budova pro ně představuje jen místo pro přespání, když je venku opravdu velká zima.
Tihle lidé, ačkoli žijí v oáze již mnoho let, zůstali tělem i duší poutníky. Nic je nemůže změnit, moderní svět je pro ně cizí, politika Alžírska se jich netýká. Oni jsou přece Tuaregové, hrdý národ a vládci pouště. Tedy spíš to, co z bývalé slávy zbylo. Až do příchodu evropských kolonizátorů do Afriky neměli Tuaregové na Sahaře konkurenci. Po mnoho staletí drželi pevně v rukou veškeré obchody mezi černou Afrikou a pobřežím Středozemního moře, čímž nahromadili velká bohatství, která jim umožnila vybudovat vyspělou a obávanou společnost. Krutost Tuaregů byla vyhlášená a zdatní bojovníci na svých velbloudech podmanili každého, kdo se snažil vetřít na jejich území. A to na vlastní kůži poznala neméně hrdá a nebojácná Francie.
…….
Líbí se vám ukázka? Další informace a plná verze elektronické knihy k získání zde: