Česká Republika nepatří mezi státy, kde má každý maturant možnost studia na vysoké škole. Kvůli obtížným vstupním testům zasednou do univerzitních poslucháren jen ti nejúspěšnější a ostatním nezbývá, než zkusit štěstí za další rok. Ten vyplňují buď prací nebo jazykovým kurzem, ale málokoho napadne, že svůj sen o titulu mohou začít uskutečňovat hned a bez zbytečného čekání. Stačí jen vyletět z rodného hnízda.
Proč nejít k sousedům?
Zatímco jinde ve světě se mladí lidé pohybují mezi různými státy s přirozenou ležérností, čeští studenti jsou ve vycestování spíše váhaví. Snad je to naší vrozenou skormností a malým sebevědomím, které nám nedává věřit, že jsme dost dobří a schopní v zahraničí obstát. Přitom ale slované patří mezi nejlepší znalce cizích jazyků, které se učí s velkou snadností a nemají problémy se správnou výslovností. Proč je tedy tak málo zástupců naší země na zahraničních univerzitách? Jeden z problémů by mohla být nedostatečná informovanost a neznalost všech možností, které Evropa nabízí.
V době internetu není těžké zjistit, jaké vysoké školy existují a jaký program na nich lze studovat. Univerzity v různých státech mají jinou výši školného a odlišné podmínky pro vstup, ale každá z nich má určitá místa vyhrazená pouze pro studenty ze zahraničí. Počet těchto míst často převyšuje poptávku, a tak zůstávají nezaplněná. Další z mýtů, které je třeba vyvrátit je ten, že studovat v zahraničí a nezadlužit se si mohou dovolit jen děti bohatých rodičů. Některé státy mají školné velmi nízké a na živobytí si schopný student vydělá menší brigádou. Jiné univerzity nabízí studentům štědrá stipendia, o která stačí jen požádat a pak splňovat stanovený učební plán.
Abych přesvědčila i ty největší skeptiky, nabízím zkušenost z vlastního života. Jako milovnice moře, slunce a umění jsem vždy snila o životě v Itálii. Odtud se zrodila myšlenka spojit příjemné s užitečným a já se rozhodla vystudovat archeologii na jedné z nejlepších univerzit na světě, v toskánské Pise. S přihlášením na školu a s veškerou nezbytnou asistencí na začátku mi pomohl Italský kulturní institut v Praze, zatímco já se snažila co nejvíce zdokonalit v jazyce. Není nutné ani možné být v řeči perfektní již od začátku, hlavní je být schopen se plynule dorozumět i s velmi jednoduchou slovní zásobou a všechno ostatní se zlepší časem přímo v zemi.
Studentský život po italsku
Pisa je univerzitní město plné mladých lidí, kteří sem přišli studovat z různých koutů Itálie, především však z jihu. Jsou zde zastoupeny téměř všechny existující fakulty, které se nachází přímo v centru a studenti tak mohou pohodlně docházet do škol pěšky. Nejoblíbenějším a nejrozšířenějším dopravním prostředkem je tady ovšem kolo, a to co možná jeho nejstarší a nejošklivější model. Kola se tu totiž velmi často kradou, tedy spíš „půjčují“, takže kdo ráno svůj bicykl někde zaparkuje, musí tak trochu počítat s tím, že večer už tam z něj možná najde jen přepilovaný zámek.
Přednášky samy o sobě jsou velkým zážitkem. Haly jsou často tak plné, že pozdní příchozí musí přijmout místa na schodech nebo okenních parapetech a pokud nejste ve předu u katedry, z výkladu stejně moc nepochytíte. Italové jsou totiž známí tím, že velmi rádi a neustále povídají nebo telefonují, a že jim do toho mluví profesor, je vůbec neruší. Italský školský systém je značně benevolentní a to je důvod, proč zde tolik lidí studuje. Stačí se zapsat a zaplatit školné, a potom si už každý student organizuje svůj program podle svého. Znamená to, že můžete dělat jaké zkoušky chcete a kdy chcete. Jste-li velice pilní nebo géniové, můžete tak tříleté studium zvládnout za mnohem kratší dobu, ale v případě Italů je tendence opačná. Tím, že zkoušky nejsou stanovené v přesných časových termínech a navíc lze každou zkoušku libovolně opakovat tolikrát, než se i těm nejnatvrdlejším podaří ji konečně udělat, jsou zde především takzvaní „věční studenti“. Není tak výjimkou, že za 10 či 15 let „studia“ ješte mnozí nezískali vysokoškolský titul a nezřídka si slastné nicnedělání užívají z výdajů rodičů.
Pro svědomité žáky je ale studium v Pise velkou radostí. Je zde totiž poměrně snadné získat stipendium, které umožní zdarma bydlet a stravovat se na některé z mnoha kolejí a mít ještě malé měsíční kapesné. Navíc je možné požádat i o stipendium do zahraničí, a tak lze v rámci italské vysoké školy strávit rok studia na univerzitě třeba v Anglii nebo ve Francii, a to za minimální nebo nulové náklady. Zkoušky provedené v zahraničí se pak započítají do programu na italské škole, takže student neztratí čas a navíc se zdokonalí v dalším cizím jazyce.
Jak se zabavit
Pisa je úžasná v tom, že je zde po většinu roku krásné a slunečné počasí, které přímo vybízí k výletům do okolí. Tím nejčastějším je samozřejmě cesta k moři, které je vzdálené jen 13km. Od května do září si proto studenti často přibalí ke skriptům i ručník a plavky a po přednáškách spěchají studovat na pláž do Marina di Pisa nebo i dál k městu Livorno. Uniknout před horkem lze ale i v horách, které se rovněž nachází jen pár kilometrů od města. Tam je oblíbenou zábavou nejen studentů, ale i pracujících, pořádat pikniky na rozlehlých loukách a jen tak lenošit, neboť italy na nějaké dlouhé túry vůbec neužije.
Mladí lidé rádi jezdí za zábavou do Florencie, která je vzdálená jen hodinu vlakem. Toto město kultury nabízí mnohem více klubů, kin, obchodů a muzeí než Pisa, a je zde také více mezinárodních studentů, se kterými italové rádi navazují přátelství. Je tak proto časté, že je-li Italům cizinec sympatický, pozvou jej na oběd k sobě domů hned na druhý den anebo domluví setkání u kávy v některém z mnoha barů v centru. Italové se nemohou chlubit velkou znalostí angličtiny, ale obecně platí, že čím hůře tento jazyk ovládají, tím raději ho používají s nově poznanými cizinci. Následují pak komické rozhovory, kde více než slova převažují ruce a nohy a obě strany se většinou náramně baví.
Zabavit se samozřejmě dá i v samotné Pise, ikdyž její hlavní turistická atrakce zůstává paradoxně studenty opomíjená. Řeč je o slavné šikmé věži, kterou ročně navštíví tisíce turistů z celého světa. Asi právě pro ten velký zmatek kolem věže se studenti Náměstí Zázraků oklikou vyhýbají a pro svá setkání si hledají klidnější náměstíčka nebo břehy řeky Arno. Například náměstí Piazza dei Cavalieri se slavnou školou založenou Napoleonem Bonaparte se každý večer proměňuje v koncert pod širým nebem, kde se shlukují mladí lidé s kytarami a bubny, aby zde zpívali, popíjeli pivo či víno a k ránu pak i tančili…
Pokud má student dostatek sebekázně, jeho zkušenost na vysoké škole v Itálii představuje nejkrásnější a zároveň nejdůležitější roky života. Dodržuje-li poctivě svůj studijní program, zbyde mu dostatek času nejen na poznávání nových míst a památek nebo bavení se ve večerních klubech, ale i na malý pracovní úvazek díky kterému si může založit svůj základní kapitál do budoucna.
Buďte o krok dál
Získat vysokoškolský titul v cizí zemi může být skvělým odrazovým můstkem za úžasnou kariérou, kterou většinou studenti využijí dvěma různými způsoby. Jedni se ihned po skončení školy vrací do rodné země, aby tam svými zkušenostmi přispěli k vytváření nových hodnot. Ti druzí naopak využijí širokých možností, které Evropa absolventům nabízí a dále pokračují ve studiu nebo v budování kariéry kdekoli na světě. Pochopili totiž, že pojem „domov“ může představovat místo, kam se člověk s oblibou vrací, ale k realizování svých snů jde využít doslova celá planeta.
Kdo žil nějakou dobu v zahraničí se shodne na tom, že jeho bytí získá úplně novou perspektivu. Dalo by se to obrazně vyjádřit tak, že kdo je celý život v rodné zemi, vidí široké okolí až k nejbližším horám, ale co je za nimi, to nevidí. Kdo cestuje, ví nejen co je za těmi horami, ale i za těmi dalšími e dalšími, podle toho, kolik zkušeností ve světě už získal. Studium v zahraničí je tak proto důležité nejen pro perfektní naučení cizího jazyka, ale hlavně o posunutí mentálních hranic tam, kam je student, který zůstane pouze v České Republice, těžko může posunout. A právě to je zásádní charakteristika nové generace, která zastupuje (nebo bude jednou zastupovat) naši zemi v Evropské unii. Život v zahraničí nás nevyhnutelně vede ke konfrontaci s odlišnými situacemi, donutí nás osvojit si nezvyklé věci, najít si přátele z jiných kultur a zároveň přispět svojí kuturou cizincům a tím je obohatit. Proces dávání a přijímání, který je základem nové Evropy, tak může začít na osobní úrovni každého z nás. A to je to, čím by se dnešní mladí měli odlišovat od minulé generace, která to ohromné štěstí svobody cestování nikdy neměla.