Tričko jsem zapnula na poslední knoflík až ke krku a hlavu schovala do velkého šátku. I tak je hned poznat, že nejsem odsud, a cítím na sobě pronikavé pohledy okolí. Jdu prašnou cestou k centru oázy, oči upřené k zemi, jak se tady na počestné ženy sluší a patří.

Džanet leží na samém jihu Alžírska. Je to poslední místo, kde můžete nakoupit zásoby jídla, vody a benzínu, protože za jeho branami už se rozprostírá jen nekonečný písek. Na předměstí míjím starý kasbach, původní jádro oázy, dnes město duchů. Je to shluk maličkých domků postavených z kamene a hlíny, nahustěných na sebe jeden vedle druhého tak, že pokrývají celý kopec. Miniaturní domečky dávno přestaly Džaneťanům stačit, a tak je vyměnili za nové moderní domy v údolí.

Nejstarší část oázy tvoří hliněné domky

Tiše se nořím do opuštěných uliček. Nerada bych zde někoho potkala. Ikdyž je oáza částečně živa z turistického ruchu, ne všichni se na cizince dívají přívětivě. Trauma z francouzské kolonizace stále není zapomenuto a o nepříjemné chvilky se postarají zvědavé děti, které si jen tak pro zábavu občas hodí po vetřelci kamenem. Prolézám staré domky s propadlými střechami, některé slouží jako skládka pro odpad, se kterým si město evidentně neví rady.

Nová část oázy

Tuareg není Arab

Jak se blížím k centru města, je slyšet vzrušené hlasy mužů a vidím skupinky lidí směřující na malé náměstíčko. Postarší Tuareg s okázale ovázaným pruhem plátna na hlavě tu cosi vykřikuje do mikrofonu a jeho posluchači ho odměňují souhlasným povykem. Je před parlamentními volbami a předvolební kampaň hýbe celým Alžírskem.

„Pojďte dál, madam, sem můžou i ženy!“ láká mě muž u brány velikého dvora, ve kterém se shromáždění odehrává. Nenechám se dvakrát pobízet a už jsem uvnitř. Boty nechávám u vchodu, protože zem je pokrytá koberci. Na těch sedí dvě velké skupiny lidí: před řečnickým pódiem jsou usazeni muži, za nimi několik metrů prázdný pruh, jakýsi druh zakázaného území, a za ním se u stěny dvora tísní ženské obyvatelstvo oázy. Je to stejný princip, jako v mešitách. Aby žena svou přítomností nevzrušovala muže, musí být vždy až za jeho zády tak, aby na ni neviděl.

Předvolební kampaň, ženy sedí až vzadu za muži

Dámy jsou celé zahalené včetně obličeje, ze kterého koukají škvírou v látce jen oči. Není vhodné, aby je spatřil muž, kdyby se náhodou nějaký otočil, a jen pár výjimek má tvář odhalenou. Svoji roli tu hraje i etnické rozlišení. Zatímco Arabky se zahalují vždy, tuarežské ženy se těší větší svobodě, která pramení z jejich stoleté kultury. Ženy Tuaregů jsou emancipované, sebevědomé a mají téměř stejná práva, jako muži.

Předvolební veselí je jedna z mála událostí, které se v Džanetu za celý rok odehrávají, takže si je nenechají ujít ani ti, kteří k volbám nepůjdou.

„Ať si volí Arabové, co tu žijí, nás Tuaregy zajímá jen naše svoboda a poušť“, povídá Sarmi, který se narodil v horách nad oázou a kočováním se stády koz a velbloudů strávil většinu svého života.

Arabové přišli do Džanetu v době islamizace. Nejprve byli Tuaregy odmítáni oni i jejich víra, ale postupem desetiletí islám zakořenil v celé střední Sahaře. Rozdíl mezi oběma etniky je dodnes patrný i proto, že se jedni druhým nechtějí podobat.

„Arabové jsou obchodníci,“ vysvětluje mi starý Tuareg. „Všechny prodejny a restaurace v Džanetu patří jim, Tuaregové by se ke službě nesnížili.“

Svoboda je základní pojem tuarežské společnosti. Svobodu představuje příroda, a to konkrétně poušť. Pokud by úmorné sucho již třicet let nesužovalo tuto oblast, ideálem každého Tuarega by bylo vrátit se ke kočovnému způsobu života a volnému pohybu v poušti. Tito dávní pánové Sahary nelpí na hmotném majetku a zděné domy jsou pro ně hrobky živých.

Děti se fotí rády, muži to většinou dovolí, ženy v oáze se nechtějí fotit vůbec

Planeta mužů

Oáza, která čítá zhruba 20.000 obyvatel, žije svým poklidným tempem a mnoho zábavy nenabízí. Kdo si chce vyhodit z kopýtka, musí volit mezi návštěvou lázní, trhu nebo kavárny. Zatímco lázně a trh jsou pro obě pohlaví, do kavárny smí tradičně jen muži. I když to není vyloženě zakázané, místní žena by do kavárny nevkročila, protože to by byla ostuda pro celou její rodinu. Počestné ženy se s muži nedruží a jejich místo je doma.

Segregace pohlaví, tak typická pro islámskou kulturu, je nejvíce patrná večer po setmění. Jestliže přes den je vidět ženy, byť zahalené od hlavy až k patě, po západu slunce se z oázy stává planeta mužů. Ulice v centru, restaurace a kavárny jsou jako v obležení silného pohlaví a pokud zahlédnete ženu, je to buď cizinka, nebo je doprovázená manželem směr domov, protože pro ženy není přípustné navštívit kavárnu ani se svým chotěm.

Obchody v oáze

Já jako cizinka mám dovoleno to, na co místní ženy nemohou ani pomyslet. V restauraci a na večerním čaji jsem jediná žena a moje přítomnost je tolerována. Díky turistům lidé vědí, že u nás platí jiné zvyky. Je velmi příjemné, že neslyším oplzlé poznámky a nikdo se nesnaží mě obtěžovat, jsou jen zvědaví, odkud pocházím. Po několika neúspěšných pokusech vysvětlit, co je to Česká republika, odpovídám automaticky, že jsem z bývalého Československa. Tomu rozumí všichni a vždy následuje upřímně míněná věta: „Vítejte u nás“.

Umění zaváté pískem

Na světě není mnoho míst, kde můžete žít přímo uprostřed archeologických nalezišť světového významu. Džanet je jedním z nich. Když jsem zde byla kvůli archeologickému výzkumu před dvanácti lety poprvé, šokovalo mě, že jakmile končí poslední domy, začíná „koberec“ posetý pravěkými kamennými nástroji. Je jich tu takové množství, že snad není domácnost, která by neměla něco antického na svém dvorku, a dobrým zvykem tu je používat neolitická kamenná drtidla na obilí jako praktické zarážky dveří, aby při průvanu nebouchaly.

Neméně působivé jsou skalní obrazy, které se nacházejí jen maličký kousek za oázou. Před deseti tisíci lety bylo klima na Sahaře zcela odlišné. Vydatné deště proměnily poušť v zelenou zahradu s tekoucími řekami, jezery a rozlehlými pastvinami, na kterých prosperovala všechna africká zvířata. V té době byla oblast obydlená lovci, kteří svůj obdiv pro velkou zvěř zvěčnili do kamene, v podobě rytin a maleb.

Přírodně tvarovaný kamenný blok, na kterém jsou pravěké rytiny zvířat

„Stále víc turistů, co jezdí za skalním uměním, jsou Arabové“, pochvaluje si průvodce Aissa. To je oproti minulým letům obrovská změna. Až do nedávna Alžířané ani jiný severoafrický národ nejevili o historii jižní Sahary téměř žádný zájem. Nyní si uvědomili, že mají v zemi unikáty, kvůli kterým sem jezdí cizinci ze všech kontinentů. Náhlý rozmach domácího cestovního ruchu však s sebou přinesl velký problém v podobě poškozování pravěkých památek. Zatímco cizinci jsou většinou dobře seznámení s tím, jak se v poušti i v archeologických oblastech chovat, Arabové přijíždějí na Saharu nepoučeni. Na pravěkých malbách a rytinách nevyčíslitelné hodnoty přibyly v posledních letech arabské nápisy, kde různí Mohamedové a Sulejmani hrdě hlásí, že tu byli a kdy tento barbarský čin spáchali. Ochránit skalní umění fyzickým způsobem je prakticky nemožné. Obrazů jsou ve střední Sahaře tisíce a turisty nikdo nekontroluje. Jediná účinná ochrana je lidská ohleduplnost a inteligence.

Nejstarší saharské malby z období lovců jsou staré přibližně 10.000 let

Jelikož v posledních letech prudce klesl počet zahraničních návštěvníků Sahary, rozhodla se alžírská vláda vybudovat z Džanetu bezpečnou oblast, určenou pro turistické výpravy. Oáza s přilehlými pohořími Tadrart a Tassili jsou pod přísnou kontrolou vojenských jednotek, které, ač nedoprovází osobně turisty, vědí o každém jejich kroku. K výjezdu do pouště je nutné mít místního průvodce, který vyřídí potřebné povolení k cestě. O svobodném cestování se tedy rozhodně nedá mluvit, ale oproti beznadějné situaci v sousední Libyi a Nigeru, je alespoň tato možnost vidět jeden z nejkrásnějších koutů Sahary obrovský úspěch.

Více skalních maleb na katalogu: www.roundheadsahara.com