„V noci tu zase řádili divočáci“, lamentuje náš soused nad rozvrtanými záhonky. „Ale už je na ně políčeno, těšte se na hody pro celou ulici“, mne si ruce a se spokojeným úsměvem dodává, že se stejně musí dopít to loňské víno. Je jeden z mála v této oblasti, kteří ho ještě vyrábí.
Toskánsko je mým druhým domovem již téměř dvacet let. Po bouřlivém období studentských let na univerzitě v Pise jsem se, již jako mladá paní a matka, usídlila na klidném venkově, v malé vesničce zvané Lugnano. Víska leží na úpatí apeninských kopců a vypadá jako reklama z nějakého cestovního katalogu: jsme obklopeni zelenými vinicemi, nekonečnými olivovými háji a idylický obrázek završuje zřícenina středověkého kláštera, který projektoval sám Leonardo da Vinci.
Ještě před padesáti lety byly toskánské vesnice jednotky s vlastní identitou. Jistě, v hrubých liniích probíhal jejich život podobně, protože to byly zemědělské oblasti založené především na produkci vína, olivového oleje, masných a mléčných výrobků. Některé oblasti však měly svá specifika. Například Lugnano a okolní vísky byly široko daleko proslulé výrobou kvalitního dřevěného nábytku a prakticky v každé ulici byla nejméně jedna dřevařská dílna.
Do krojů!
Co vždy spojovalo a stále spojuje toskánský venkov je silně zakořeněná tradice každoročních slavností. „Letos už konečně půjdeš, že?“ přemlouvají mě staré paní k tomu, abych se zúčastnila průvodu ve středověkých kostýmech. Slavnosti v Lugnanu probíhají v září a jejich hlavní částí je pochod okolo náměstí za radostného bubnování a troubení středověkých rytířů. Lidé jsou oblečeni v nádherných dobových kostýmech, vlajkonoši, kteří se na událost připravují celý rok, vyhazují do výšky barevné prapory a mistrně je po několika otáčkách zase chytají. Ves je rozdělená na několik čtvrtí, které spolu symbolicky soupeří v pompéznosti a okázalosti. Problém je v tom, že poslední roky zoufale chybí domácí „personál“.
Lugnano, stejně jako jeho sousedé, prochází dramatickou změnou ve složení obyvatel a tím pádem v životním stylu. Z tradičních Toskánců zde zbyla jen hrstka, jsou to hlavně důchodci, kteří nejsou schopni udržet to, co po staletí patřilo k samozřejmosti jejich obce. Jejich děti a vnuci se většinou odstěhovali do měst nebo rovnou do zahraničí. Venkov nenabízí práci, která by zajistila důstojné přežití rodin. Kdo dnes koupí místní olej, když supermarkety jsou zaplavené jeho mnohem levnější variantou z Řecka, Španělska nebo severní Afriky? Obdělávat pole už nestačí pro uživení rodiny, a tak kilometry olivovníků jsou plné plodů, které nikdo nesklízí. A v nedaleké Pise nově otevřela IKEA, což byl poslední hřebík do rakve místní dřevařské výrobě.
Ulice, ve které bydlím já, je nejlepším příkladem změn. Zde, v centru vesnice, bydlí nejméně osm odlišných národností. Spodní dům, který byl dlouho neobydlený, koupila arabská rodina z Maroka. Nad nimi bydlí dvě sestry z Turecka, v dalších domech Rumunky a Bělorusky, které sem přišly pečovat o staré Toskánce. Celý jeden blok domů zabrali Číňané, kteří otevřeli nákupní centrum u hlavní silnice. Mladý toskánský soused se oženil s dívkou z Malajsie, další si přivedl Thajku. Děti se zde rodí, ano, přibyli malí Číňánci a mnoho dětí, jejichž původ je italský pouze od jednoho rodiče. Paradoxem tak je, že královnou středověkých toskánských slavností byla loni moje sousedka z Moskvy, která si taktéž vzala původního obyvatele Lugnana. Já tradičnímu průvodu dosud odolávám. Vadí mi, že můj slovanský vzhled nemá s toskánskými ženami nic společného, ačkoli je rozhodně přijatelnější, než dvorní dámy původem z Asie.
Zábava v Pise
Pisa, jedno z nejdůležitějších univerzitních měst v Itálii, je naopak na cizince zvyklá. Aby ne, nachází se zde světově proslulá památka: šikmá věž. Její sláva je tak veliká, že kompletně zastínila zbytek města. Turisté přijedou ve velkých autobusech, vyhrnou se z nich a jako poslušná stádečka se sunou za svým průvodcem se vztyčeným deštníkem. „Nalevo je baptistérium, napravo šikmá věž. Máte hodinu rozchod, záchody jsou za katedrálou“. Cizinci oběhnou Náměstí zázraků, odcupitají na parkoviště, autobus je vcucne a hurá do dalšího města. Pisa je ale mnohem víc, než jedno náměstí.
Kdo si dá tu práci a ponoří se dále do centra, pozná město, které žije svým vlastním životem. Bez nadsázky lze říci, že každý druhý mladý člověk, kterého na ulici potkáte, je student. Těm se tu ostatně přizpůsobilo téměř vše. Velká část historických budov v centru jsou univerzitní učebny, nové moderní haly byly vybudovány na předměstí. Když je slunečno (a to je tu naštěstí většinu roku), mladí lidé diskutují u stolků před kavárnami, posedávají na náměstích a pod širým nebem se připravují na zkoušky. Ti otrlejší vezmou ručník a plavky a jedou se učit k moři, vždyť je jen 13 kilometrů daleko.
Noční život je kapitola sama pro sebe. Centrum Pisy je doslova v obležení mladých, kteří se jen tak procházejí, sedí s pivem na kamenných zídkách podél řeky nebo zpívají karaoke v některém z barů. Některá náměstí se po setmění proměňují na hotové zábavní arény. Na kostelových schodech se usadí amatérská kapela, která hraje někdy až do ranních hodin. Kdo má chuť, tak si zatancuje, vychytrálci nakoupí v supermarketu víno a jeden kelímek pak prodávají za dvě eura, ale najdou se i vtipálci, kteří třeba zorganizují závody v nákupních vozících napříč náměstím. Po tom víně a po dlažebních kostkách to nedopadá vždy dobře, ale stopy rozbitých nosů umyje nad ránem uklízecí četa.
Moře je život
Toskánské přísloví praví, že jsou jen tři druhy mužů: živí, mrtví a námořníci. Pokud něco spojuje celou Itálii, snad jen s výjimkou severských horských regiónů, je jejich láska k moři. Pro Italy není moře jen něčím hezkým, je součástí jejich života v takové míře, že většina místních lidí si život bez něj nedokáže představit. „A co děláte tam u vás v létě?“ je otázka, kterou mi často pokládají. „Tak do rybníka bych nevlezl, ani kdybys mi zaplatila“, musím vždy vyslechnout a vysvětluji, že každý nemá takové štěstí, jako oni.
Toskánci jsou s mořem v kontaktu po celý rok. Je-li o víkendu slunečno, nezáleží na ročním období, jede se k moři. Na pobřeží se dá totiž dělat spousta věcí i v lednu: procházka, zmrzlina, posezení v baru, pro děti kolotoče, pro dámy tržnice. A jako praví Italové si to všechno užívají až do pozdních večerních hodin, a to včetně dětí a batolat. I když…kdo je v dnešní době pravý Ital? Poslední dvě desetiletí čelí Itálie takovému přílivu cizinců, který je srovnatelný s dávnou dobou Římské říše. I tenkrát prošla identita Apeninského poloostrova zatěžkávací zkouškou, ale zdárně ji překonala. Nyní, po více než dvou tisících let, se dějiny částečně opakují. Ze smíšených manželství se rodí děti s dvojí národností, potomci cizinců se naopak cítí být Italy. Tyto změny není možné zastavit. Je pouze nutné si uvědomit, že tvoří nevyhnutelnou část evropského vývoje.
