Sardínie je mikrosvětem exotické krajiny, vzácné fauny, ale i oázou kultury, historie a folklóru. A hlavně je místem, kde neuvěřitelný luxus a bohatství života na pobřeží prudce kontrastuje s chudobou a skormností obyvatel vnitrozemí.

 

Jméno Sardínie je antického původu. Pro svůj tvar připomínající otisk nohy nebo boty nazývali staří Řekové ostrov „Sandalyon“, což znamená „sandál“. Další řecké jméno pro ostrov bylo „Ichnusa“, což také znamená „otisk nohy“, avšak toto pojmenování časem zaniklo. Dostalo se mu znovu slávy až v roce 1912, kdy bylo použito jako značka piva vyráběného na Sardínii. Pivo Ichnusa je už přes sto let jedním z nejpopulárnějších nápojů nejen na rodném ostrově, ale i v celé Itálii.

 

Dvojí tvář ostrova

Pro své azurové moře s dlouhými písčitými plážemi je Sardínie již několik desetiletí frekventovanou turistickou destinací. Je vhodná jak pro milovníky přírody a potápění, tak pro rodiny s malými dětmi. Privilegiem Sardínie je ale také to, že se stala synonymem pro luxusní letní dovolenou. Každoročně se zde shromažďují miliardáři z celého světa, slavné osobnosti italského a světového showbyznysu, sportovci, krásné modelky a významní politikové. Obzvláště sever nazývaný Smaragdové pobřeží je okázalou přehlídkou přepychových lodí, drahých obchodů, restaurací a klubů, kde za jednu kávu zaplatíte v přepočtu zhruba 700 kč. Lokalita Porto Cervo se dokonce řadí mezi nejdražší přístavy na světě. Zaparkování dvacetimetrové jachty v hlavní sezóně zde stojí 60 000 kč na jediný den.

 

Díky tomu, že vnitrozemí bylo vždy poměrně izolované od pobřežního ruchu, uchovaly se zde dávné zvyky. Je stále velmi populární nošení tradičních krojů při venkovských slavnostech a v některých horských oblastech jsou bohatě vyšívané kroje dosud každodenním oblečením starých žen. Také místní karnevaly jsou proslulé po celé Itálii. Jejich původ sahá jistě do středověku, avšak ty nejstarší se pravděpodobně vyvinuly z pohanských tradic starých několik tisíc let.

 

Hrobky obrů

Již od pravěku byla Sardínie terčem dobyvatelů, kteří sem připlouvali, jak jinak než po moři. Proto se nejstarší lidská osídlení téměř nikdy nenachází na pobřeží, ale ve vnitrozemí mezi horami, kde byli lidé lépe chráněni před nepřáteli. Právě zde najdeme obrovské množství archeologických památek ze všech období, od Paleolitu až po Středověk. Avšak pravé unikáty, které neexistují nikde jinde na světě, pocházejí z doby Bronzové. Jedná se o tři druhy megalitických staveb: takzvané nuraghi, hrobky obrů a dolmeny.

 

 

Nuraghi jsou impozantní vícepatrové konstrukce kuželovitého tvaru vysoké až 20 metrů, postavené z obrovských kamenných bloků zhruba mezi roky 1800 – 1100 př.n.l. Pro svoji architekturu jsou nejenom jedinečné svého druhu a typické pro Sardinii, ale zároveň jsou to i největší a nejlépe dochované megality v Evropě. Dnes jich stojí stále ještě zhruha osm tisíc, ale v dávné době byly mnohem početnější a v současnosti z nich zbývají jen základy zarostlé vegetací.

 

K čemu tyto obrovské stavby sloužily? Jelikož jsou rozestavěné přibližně každé 3 km čtvereční na celém území Sardinie, šlo pravděpodobně o komunikační systém a kontrolu teritoria. Mohly ovšem plnit více funkcí najednou a pokud se jich nacházelo několik v těsné blízkosti, mohly některé sloužit jako náboženská místa-chrámy, jiné jako zásobníky obilí a další jako obranné věže a sídlo vládnoucí třídy. Často se kolem jednoho nuraghe nachází menší kruhovité stavby, které byly obydlím pro obyčejné obyvatele komunity, a celé tyto vesnice byly nezřídka obehnány kamennými hradbami.

 

 

Posmrtné rituály

Lidé z těchto měst byli přesvědčeni, že smrtí jejich existence nekončí. Proto stavěli gigantické hroby z obrovských kamenných bloků, nazývané dnes Hrobky Obrů. Jde o velký kamenný ovál, často až 4 m vykoký, vztyčený v centru hrobky, za nímž je chodba dlouhá 20 až 30 metrů. Kolem hlavního oválu byly rozmístěny menší bloky ve tvaru půlměsíce, což připomínalo býčí rohy. V době Bronzové totiž věřili, že býk a  matka příroda se spolu páří, aby tím dali zemřelým nesmrtelý život v záhrobním světě. Proto jsou také hrobky obrů situovány na nádherných vyvýšených místech s výhledem do širokého okolí. Tato pohřebiště byla zároveň i náboženskými a kultovními místy, k uctívání Boha Býka a Matky Přírody. Podle některých archeologů tyto megality připomínají tvarem nejen býčí hlavu, ale i rodící ženu, což odpovídá tehdejší ideologii, že smrt byla součástí zrození na principu obnovy a znovuzrození.

 

Vzhledem k tomu, že se v hrobkách obrů našla jen skromná pohřební výbava, sloužily jako hromadné hroby pro všechny jedince komunity, bohaté i nemajetné. Byly to ve skutečnosti depositáře na kosti, protože těla mrtvých byla nejdříve pohřbívána na jiném místě, pravděpodobně v obyčejných jamách. Po určité době rozkladu byly mrtvoly vyhrabané a jejich holá kostra přenesena do hrobek. Z některých těl bylo maso pro tento účel odřezáváno, jak je patrné ze zářezů na kostech.

 

Z nejstarší doby Bronzové pochází i dolmeny, které rovněž sloužily jako hrobky, ale jen pro prestižní rodiny vládnoucí třídy. Byly postaveny z obřích kamenných bloků, které měrily až 6 metrů a vážily více jak 20 tun. Tyto stavby byly rozmístěny v linii, která začínala na Korsice a pokračovala až do půlky Sardinie a tím tvořila jakýsi poutní itinerář, po kterém se pradávní lidé vydávali. Oblasti s více dolmeny sloužily jako svatyně postavené v souladu s určitými astronomickými úkazy a byly místem obřadů a rituálů.

 

 

Domov plameňáků

Sardínie nabízí i mnoho pokladů z přírodní říše. Opravdovým unikátem v Evropě jsou kolonie plameňáků růžových, kteří dříve na ostrov přilétali pouze během migrace do Afriky, ale od devadesátých let minulého století zde sídlí celoročně. Na ostrově je také několik přírodních parků chránící převážně pobřeží a křehký podmořský svět. Na  některých plážích, například v severní oblasti Santa Teresa Gallura, se můžete koupat přímo v archeologickém parku. Je zde totiž antický lom, odkud staří Římané loděmi vozili kámen na italskou pevninu pro jejich impozantní stavby. S úpadkem impéria náhle skončila i mohutná stavební aktivita, a tak mnoho vytesaných bloků a sloupů, připravených k odvozu před 2 000 lety, zůstalo ležet v okolí pláže nebo na mořském dně.

 

 

 

 

 

 

Dvě zajímavosti na konec

• Vlajka Sardínie zobrazuje čtyři černé muže. Tento znak se zde poprvé objevil ve středověku, kdy ostrovu vládli španělští Aragonci. Svůj původ má patrně v roce 1096, kdy v bitvě u Alcoraz španělští křesťané zvítězili nad muslimy (nazýváni tehdy „černí“), kteří v té době okupovali značnou část Španělska. V bitvě byli zabiti čtyři muslimští vládci, jejichž uťaté hlavy s turbany byly znázorněny ve znaku Aragonců a od té doby se tato vlajka užívá jako symbol Sardínie. Vlajku protíná červený kříž Svatého Jiří, který byl symbolem Křižáckých výprav ve Svaté zemi.

 

 

• V roce 2005 byl do seznamu ústního dědictví UNESCO zapsán zpěv sardských tenorů. Jedná se o jedinečný způsob zpěvu horských pastýřů, který byl zaznamenán již v VII století před Kristem.