První, koho potkávám, je místní farář. Vysoký starší pán s vážnou pokojnou tváří, oblečený v černém, v ruce třímá růženec. Doprovází ho ministrant, blonďatý klučík s jasně modrýma očima. Už už se chystají vyjít schody vedoucí k místnímu kostelu, ale jejich kroky zůstávají nedokončeny, jako by nešlo o reálnou scénu, ale o fotografii. Vypadají jako živí, ale jen z dálky. Když před nimi stojím tváří v tvář, dívám se na jedinečně provedené kopie lidí, kteří zde mohli žít na počátku minulého století.
Nejstarší vlna v Itálii
Severoitalská obec Mosso se nachází na úpatí Alp nedaleko města Biella. Již od středověku byla tato oblast proslulá chovem ovcí a s ním spojenou produkcí látek, které se vyvážely do celé Itálie. Psaný dokument z roku 1581 praví, že jediný způsob, jak zajistit obživu obyvatelům této sterilní hornaté oblasti, je výroba vlny.
Mosso a okolní vesničky leží ve stejnojmenném údolí nazývaném lidově Údolí Vlny. Díky hojnosti a výborné kvalitě vody místních potůčků, se právě zde zrodil italský textilní průmysl. Výroba probíhala nejprve v domácnostech jednotlivých rodin, ale po zavedení elektrické energie zde vyrostlo takové množství textilních fabrik, že se tento kout Piemontu stal největším výrobcem látek v celé Itálii. Svoji slávu zažíval místní průmysl takřka nepřetržitě od šestnáctého století až do roku 2000, kdy se postupně začala šířit ekonomická krize. Jestliže do té doby pracovalo v tamním oděvním průmyslu 50 000 lidí, dnes jich je sotva 10 000. Téměř všechny továrny v údolí zejí prázdnotou a pomalu se rozpadají, jen ty nejstarší jsou pod ochranou industriální archeologie.
S koncem průmyslu se život v údolí vrátil k zemědělství. Rodinné farmy znovu chovají ovce a krávy a jejich výtečné sýry a klobásy svážejí několikrát týdně na trhy ve velkém městě Biella, kde jdou doslova na dračku. Po celé Itálii pak oblast proslula svojí kuriozitou, která je k vidění každý rok od začátku prosince do začátku ledna. Je to obří betlém čítající dvě stovky figurín v životní velikosti, rozestavěných přímo v ulicích historického centra městečka Mosso.
Obří betlém
Je chladný slunečný den, ale náměstí je plné života. Na malých lavičkách sedí děti, doprovázené babičkou a maminkami. Všichni jsou oblečení tak, jak to zde bylo zvykem před sto padesáti lety: holčičky a ženy mají sukně a na hlavách šátky, chlapci si oblékli sváteční kalhoty s pukem. Nedaleko od nich sedí muži, v živém rozhovoru u láhve vína pozorují dění v ulicích. Manželská dvojice majetnějších obyvatel, jak je vidět z jejich oblečení pro lepší společenskou vrstvu, se nechává fotografovat. Dáma v kabátku s pravou kožešinou se usadila do proutěného křesílka, džentlmen v elegantním obleku pózuje vedle ní. Fotograf přehodil přes hlavu černou plachtu, zaostří a…kdyby to byli opravdoví lidé, vznikla by krásná dobová fotografie. V tomto případě je všechny fotím já, což je tu povoleno bez omezení. Mezi figurínami lze volně chodit, smísit se s nimi, prožívat tu zvláštní starou atmosféru.
Procházím úzké uličky a nakukuji do dvorků a zákoutí, všude čeká nějaké překvapení. V malém sklípku sedí opilý muž, prázdnou láhev drží v náručí, tvář má rudou od vína. V přízemí vedlejšího domu je stará pekárna, kde se po generace pekl chleba pro celé městečko. Dnes zde pracují dva vousatí chlapíci v bílých zástěrách. Jeden hněte bochníky, druhý je sází do pece. Scéna je tak reálná, že když natahuji ruku, abych uždibla kousíček těsta, mám skoro strach, aby mě po ní pekař neplácl.
U studny na velkém náměstí nabírají ženy vodu, další lidé s nádobami se také blíží a jistě se zastaví na kus řeči. Tak si to alespoň představuji, protože toto oživené město přímo vybízí ke snění o starých časech. Tito „lidé“ jsou vyrobeni ze sádry, dřeva a látek, a i když nemluví a nehýbou se, z jejich tváří vyzařují pocity a nálady. Celé městečko je protkáno osobami a scénkami, je tu zabíjačka, rodinný oběd u společného stolu, chlapi v hospodě, pánové u kadeřníka nebo obecná škola, kde paní učitelkou je stará jeptiška. Vše je přípravou na to hlavní, proč tento jedinečný betlém vznikl. Ulice směřují na velké nádvoří, na kterém Panna Marie s Jozefem konejší malé Jezulátko. Obklopeni dalšími sádrovými obyvately Mossa a domácími zvířaty, nechybí oslík, kozy ani slepice, vše provedené ve věrné kopii. Svatá trojice je pokorně zasazena do místního dění a budí dojem, že před Bohem jsou si všichni rovni.
Vánoční Biella
Biella je poslední město, kam vede pořádná silnice. Odtud už jen klikaté silničky šplhají do horských obcí, které jsou často na Bielle závislé, neboť zde se nacházejí všechny úřady, velké obchody a většina pracovních míst. To však neznamená, že toto město s více než čtyřiceti tisíci obyvateli, přestalo být spjato s horami a s venkovským životem. Naopak, když se v centru zastaví doprava, protože po silnici musí přejít stádo ovcí nebo krav, je to pro všechny samozřejmá věc.
Vánoční Biella má kouzelnou atmosféru. Po hlavní třídě korzují lidé, dívají se do lákavě vyzdobených výloh a co chvíli se zastaví na pár vět, to když mezi korzujícími narazí na své známé. Z reproduktorů se line klidná hudba a ze všech rohů na nás koukají malí skřítkové, maskoti místních vánoc. Je to špalek neopracovaného dřeva, postavený svisle na zem a ozdobený červenou čepičkou, která musí být vyrobena jedině z vlny místních ovcí.
I samotné bruslení je kulturní zážitek. Umělé kluziště je umístěné přímo mezi nejstaršími budovami historického centra. Z jedné strany románské baptistérium, které bylo postaveno na zbytcích vily z dob antického Říma, ze strany druhé největší bazilika ve městě z roku 1402. Kdo nerad sportuje, určitě ocení svařené víno, k zakoupení na stáncích podél hlavní třídy. Na rozdíl od jižnějších částí Itálie, kde se svařené víno nepije a mnozí je dokonce vůbec neznají, je zde patrný vliv drsného horského klimatu, kterému byla přizpůsobena i místní dieta. Biella na úpatí Alp, stejně jako okolní vesnice, je dosud méně známý turistický svět, ideální pro ty, kdo mají rádi překvapení.
