Sahara je pro většinu lidí synonymem prázdnoty, nekonečného písku a smrti. Největší poušť světa opravdu mnoho života neskýtá, ale pokud bychom se mohli přesunout v čase o deset tisíc let zpátky, ocitli bychom se v úplně jiném prostředí. Dlouhé období dešťů změnilo pravěkou Saharu na zelenou krajinu protkanou řekami a jezery, u kterých se pásla stáda zvířat. Toto období hojnosti představuje jedno z nejdůležitějších etap lidského vývoje: zrodilo se umění uctívající člověka, umění, které vypráví o nejstarších duchovních projevech pradávných Afričanů. Toto jsou výsledky mého doktorského studia, o které se s vámi ráda podělím.

 

Zvířata a lidé

O Sahaře se právem říká, že je největší „muzeum“ skalního umění na světě. Celé území obsahuje stovky tisíc obrazů, avšak mnohé z nich stále ještě nebyly objeveny. Za nejstarší jsou považovány rytiny velkých afrických zvířat, které byly v oblasti Qurta v Egyptě datovány na šestnáct tisíc let. Rytiny slonů, žiraf, turů či nosorožců jsou rozesety po celé Sahaře a mají společné to, že téměř nikdy nepředstavují lidské bytosti. Jen velmi zřídka je člověk znázorněn, a to vždy jako nerealistická miniatura ve stínu obrů-zvířat. Nejde o lovecké scény, ale o uctívání určitých živočišných druhů, jak je tomu i v malbách slavných evropských jeskyní Altamira a Lascaux.

 

Zhruba před deseti tisíci lety došlo náhle ke změně. Začínají se objevovat malby lidských

postav, mužů, žen a fantastických bytostí, které během několika generací doslova zahltí skalní stěny. Pro tyto lovce již nebyla středem existence živočišná říše, ale jejich pozornost se přesunula k nim samotným. Božstva tak poprvé dostala lidskou podobu.

 

 

 

Kulaté hlavy

Nejstarší malby na Sahaře se nacházejí v pohoří Tassili a v sousedním Tadrartu a Djado. Dříve se v těchto horách lovci pohybovali volně, dnes je k návštěvě potřeba žádat vízum hned tří zemí, neboť v post-koloniální době bylo území rozděleno hranicí mezi Alžírsko, Libyi a Niger. Největší počet maleb je na náhorní plošině Tassili, která byla pro svou kulturní a přírodní výjimečnost v roce 1982 zapsána do seznamu UNESCO.

Při pohledu na malby je ihned jasné, že se nejedná o scény z každodenního života. Tančící postavy s maskami na obličeji, pomalovaná těla a zvířecí rohy na hlavách, záhadné předměty a „létající“ bytosti dávají tušit, že jsme svědky nejstarších rituálů v Africe. Tito lidé byli také velmi pověrčiví, neboť mezi několika tisíci postav nemá ani jediná znázorněné oči. Stejně jako mnoho dnešních Afričanů i pravěcí lovci pravděpodobně věřili, že očima by do těla vstoupili zlí duchové. Jelikož má většina postav hlavu ve tvaru pefektního kruhu, nazvali archeologové tento malířský styl Kulaté hlavy.

 

Nejnovější archeologické výzkumy prokázaly, že obrazy Kulatých hlav v něčem nápadně připomínají o několik tisíc let mladší skalní malby Sanů (neboli Křováků) ve vzdálené Jižní Africe. Jedná se o scény znázorňující to, co vidí nebo prožívají šamanové při jejich cestách do jiné reality. Při vstupu do tranzu totiž lidé pociťují, že se jim přehnaně prodlužují ruce či nohy, mají pocity létání a nebo pocit, že se proměňují ve zvířata. A právě takové scény

v nejstarších saharských malbách nacházíme.

 

 

Dalším společným prvkem v obou uměních je výlučné postavení určitého zvířete. Z etnografických studií víme, že pro Křováky byla z duchovního hlediska nejdůležitější antilopa, a právě tento živočišný druh je znázorňen v drtivé většině případů. Také pro Kulaté hlavy byly posvátné antilopy, společně s muflony, a jiná zvířata téměř nemalovali. Podobnosti těchto dvou umění vzdálených v čase i prostoru ukazují na společný, velmi starý základ, ze kterého se zrodila dnešní africká kultura.

 

K nejzajímavějším postavám Kulatých hlav patří obrovská stvoření lidských tvorů, avšak s několika výběžkami na hlavě a pažích. Tyto bytosti jsou až čtyři metry vysoké a mají zvednuté paže, jakoby dávali požehnání. Jelikož se kolem nich často hemží daleko menší osoby, které k „obrům“ vztahují ruce ve stylu uctívání nebo proseb, domnívají se archeologové, že se jedná o první znázornění Bohů na světě. Tuto teorii podporuje fakt, že se „Bohové“ nachází pouze ve vysokých horách Tassili a nikoli v nižšíím Tadrartu či Djado. V dnešní Africe mnohé kmeny stále věří, že vysoké hory jsou domovem bohů a tato víra má pravděpodobně kořeny hluboko v minulosti.

 

Voda a rituály

Ikdyž bylo klima v období Kulatých hlav vlhké, voda byla pro lovce tím nejcennějším. Během dešťů v horách voda stékala po skalních stěnách většinou ve stále stejných místech, což je patrné ze světlejších nebo naopak tmavších vertikálních pruhů dodnes dobře viditelných. Právě pod těmito pruhy se na zemi často nachází do kamene vydlabané kruhy nebo ovály, hluboké 1cm až 30 cm. Tyto uměle vytvořené jamky tedy mohly sloužit jako zásobníky vody, která v nich po dešti zůstala. Hluboké ovály, které se nenacházely v dosahu vody, sloužily jako hmoždíře na zrno a takto jsou dodnes využívány v různých koutech Afriky.

 

Avšak funkce těchto kruhů či oválů nebyla vždy pouze praktická. Mnohé z nich jsou sice vyhloubené pod bývalým vodopádem, avšak jsou natolik mělké či malé, že nemohly udržet vodu. Někdy se takto malých útvarů nachází pod vodopádem i několik desítek či stovek a nebo jsou vyhloubeny do vertikální stěny, takže je pravděpodobná jejich rituální funkce spojená s dešťovou vodou. Stěny okolo vodopádů jsou často zdobeny malbami náboženského charakteru, takže se mohlo jednat o místa slavností či obřadů pravěkých lovců.

 

Invaze pastevců

Poklidný život lovců-malířů byl před sedmi a půl tisíci lety náhle přerušen. Z oblasti dnešního Egypta přišly nové populace pastevců, kteří se svými stády domestikovaného skotu zaplavili celou Saharu. Co tato invaze znamenala pro lovce a jaké byly jejich vzájemné vztahy? I na toto nám odpovídá skalní umění. Především neexistují žádné bojové scény, což svědčí o poklidném soužití dvou odlišných etnik. Pastevci též malovali na skalní stěny, ale nikdy neničili obrazy svých loveckých sousedů. Respekt jim vyjadřovali tím, že nové malby skotu umísťovali vždy vedle již existujících obrazů a jen velmi zřídka malovali přes ně.

 

Asi před třemi tisíci lety se klima na Sahaře znovu zhoršilo tak, že život mimo oázy téměř nebyl možný. V té době však už z lovců mnoho nezbylo. Někteří se nechali inspirovat pastevci a také začali chovat dobytek. Ti, kteří pokračovali v loveckém způsobu života už neměli dostatek potravy. S postupným návratem pouště začala velká i malá zvířata migrovat na jih do dnešní sub-saharské Afriky. Byla to přirozená cesta, protože řeky z Tassili, které ještě měly dostatek vody, také proudily na jih. Tvořitelé Kulatých hlav našli nový domov v dnešním Mali, Nigeru a Čadu, kde jejich kultura, byť pozměněná časem, pokračuje až dodnes.

 

Pokud vás článek zaujal, zde se dozvíte více.