Jižní Alžírsko u hranic s Libyí a Nigerem nepatří rozhodně mezi bezpečné oblasti. Kvůli působení teroristů, kteří jsou buď stoupenci Al-Qaedy Islámského Magrebu, nebo jen skupiny kriminálníků živících se jakoukoli nelegální činností, je oblast dlouhodobě uzavřená a návštěvníci pouště se tak musí spokojit se severními částmi Sahary. Nezbývá, než doufat v pozitivní změny. Kromě úchvatné přírody totiž jížní región ukrývá jedinečná archeologická naleziště dokumentující původ africké kultury.
Sem je vstup zakázán
Že alžírští teroristé nejsou jen parta šprýmařů se na vlastní kůži přesvědčila italská turistka Maria, která se vydala objevovat krásy Sahary nebezpečně blízko nigerských hranic. V roce 2011 byla zajata bandou rebelů, kteří ji odvezli na neznámé místo uprostřed pouště, a původně čtrnáctidenní dovolená se jí tak prodloužila na více než rok. Když se pět let po jejím propuštění zdálo, že se situace uklidnila, přišla další rána. V libyjské oáze Ghat, která je jen co by kamenem dohodil za alžířskými hranicemi, si nedávno teroristé počíhali na dva italské techniky, kteří spravovali místní letiště. Ačkoli jejich zajetí trvalo necelé dva měsíce, naděje na návrat turistického ruchu se znovu zoufale oddálila.
Poušť jako poušť, řekl by si nenáročný cestovatel, tak proč pokoušet osud a nejet jinam. Jenže právě tato oblast je něčím výjimečná – nachází se zde pravěké skalní rytiny pocházející pravděpodobně z doby více než deset tisíc let. Coby archeoložka provádějící dlouhodobý výzkum ve střední Sahaře jsem si rozhodně nemohla nechat tuto vzácnost ujít. Osob, které navštívili tuto oblast, je na světě jen minimálně a to hlavně z toho důvodu, že cestování po této části Alžírska není svobodné. Každý turista nebo badatel musí být nutně zaregistrován a doprovázen některou z místních cestovních kanceláří, které poskytují svoje průvodce. Tyto kanceláře mají pevně stanovené itineráře schválené vládou a vstupem do zakázáných zón by riskovali licenci a velké problémy s úřady.
Když jsem v roce 2008 v této oblasti působila, situace byla ještě relativně klidná, ale bezpečnostní opatření již byla v plném proudu. Abych mohla spatřit pravěké skalní umění, které se jako naschvál ukrývá v nepřístupné zóně, bylo nutné použít drobnou lest. V oáze Džanet jsem najmula terénní vozidlo s průvodci a objednala si cestu na jih po schváleném itineráři nejblíže zakázané oblasti. Když jsme dojeli na místo sousedící s místem mého zájmu, začalo dlouhé přesvědčování a prošení průvoců o odchýlení se ze stanovené trasy. Nejprve se zdáli neústupní, ale po hodinovém dohadování nakonec prohlásili, že výjimku udělají v rámci vědy a také proto, že se rytiny nacházejí opravdu jen malinký kousíček za pomyslnou hranicí. Satelitním telefonem pak zavolali šéfovi cestovní kanceláře, aby ho informovali, že změna trasy je na moji vlastní odpovědnost. Cesta za poznáním byla otevřená.
Archeolog musí být trochu šílenec
Krajina jižně od Alžírského Tadrartu se nazývá Aman Sammednin, což v řeči Tuaregů znamená „osvěžující voda“. Prý se zde ještě před pár desetiletími nacházela studna s čirou vodou, ke které kočovní nomádi chodili napájet svá stáda velbloudů. Dnes však není po podzemním pramenu ani památky a mezi rozpálenými kameny a písečnými dunami jen občas narazíme na osamělý strom nebo suché křoví.
Náhle si připadám jako v měsíční krajině bez života. Vládne tu tak mrtvolné ticho, že slyším tlukot vlastního srdce. Avšak stačí se pozorně podívat na zem a zjišťuji, že toto místo bylo v pravěku obydleno lovci a později pastevci. Zanechali zde svoje kamenné nástoje na drcení zrna a jiných planých plodin i hroty šípů, kterými lovili menší zvířata. Tyto archeologické památky staré tisíce let dnes leží volně na povrchu země, neboť po tisícileté erozi zmizela téměř veškerá půda a zbyla jen holá základní hornina a písek.
Moje cesta za tajemným skalním uměním začíná v hlubokých údolích vyschlých koryt řek. Odtud pečlivě sleduji oba dva břehy a hledám otvory ve skále nebo skalní přístřešky. Je více než 40°C na slunci, ale to mi nebrání šplhat do strmých svahů pokaždé, když zaznamenám malou jeskyni. K mému velkému zklamání je většina z nich prázdná, a tak s jazykem na vestě a obalená lepkavým potem prohledávám stovky metrů, dokud moje snaha po důležitém objevu nebude korunována úspěchem. Moji průvodci se zatím uvelebili ve stínu skal a já jsem jen stačila zaslechnout poznámku o divných evropanech, kteří v horku skáčou po kamenech jako kozy s fotoaparátem.
Práce archeologa kdekoli na světě je namáhavá dřina. Na Sahaře sice nehrozí, že promoknu na kost jako moji kolegové v Anglii, ale kromě úmorného vedra jsem si musela zvyknout na hlad a žízeň. Zásoby potravin a vody jsou přesně odměřené již při odjezdu z oázy a denní dávky se musí striktně dodržovat. A když večer člověk zalézá špinavý a s kručícím žaludkem do spacího pytle, ještě musí zkontrolovat, jestli se mu pod něj neschoval jedovatý had nebo štír. Stan už ani nestavím, přesunujeme se z místa na místo každý den a často je v noci takový vítr, že je nejjednoduší spát pod širým nebem.
Tiše, zde bydlí duchové
Veškeré výzkumy saharského skalního umění se dosud zaměřovaly jen na nejkrásnější malby a rytiny. Jsou to převážně velké obrazy divokých zvířat nebo domácího skotu, které pocházejí z doby od 8 000 do 5 000 let před naším letopočtem, kdy byl na Sahaře ještě dostatek povrchové vody a vegetace. O tomto umění lovců a pastevců byly napsány knihy a publikovány mnohé fotografie a jednou z hlavních starostí vědců bylo určit, zdali se nějaké umění na Sahaře mohlo vyskytovat již před rokem 8 000 př.n.l. Většina z nich tuto možnost zavrhla, protože dle jejich závěrů se ještě starší umění v poušti dosud nenašlo. Jenže…ono se našlo, akorát je nikdo nevzal na vědomí.
Právě v jižní části Alžírska, a převážně v nepřístupné oblasti u nigerských hranic, se nachází zvláštní druh rytin, které se ničím nepodobají těm dosud známým. Nepředstavují náhderná velká zvířata, jako jejich slavní konkurenti, ale téměř výhradně extrémně jednoduché lidské postavy měřící pouze několik centimetrů. Některé z těchto rytin se nachází i v přístupných oblastech alžírského Tadrartu, ale protože jsou tak maličké a na první pohled tak nezajímavé, byly archeology většinou ignorovány. Postavy představují jednoduchý ovál, což je tělo, ze kterého vyčnívá pět výběžků: v horní části dvě paže, dole dvě krátké nohy a mezi nimi skoro stejně dlouhý penis.
Pokud přece jen nějaký vědec tyto postavičky popsal, většinou je vysvětlil jako dílo málo schopného umělce. Jenže jižní Alžírsko je důkazem toho, že tyto figurky byly vědomě ryty do skály ve své pevně stanovené jednoduché formě, od které se pravděpodobně nesměly odchýlit. Jsou jich tu totiž desítky, a všechny na vlas stejné. Další zvláštnost je ta, že na rozdíl od rytin velkých zvířat nejsou tyto lidské postavy rozsety po širokém území, ale naopak jsou ve skupinách koncentrovány vždy na jediném místě, a to na jedné skalní stěně nebo v jednom přístřešku.
Co mohly tyto rytiny znamenat? Ze znázorněného přirození je jasné, že se jednalo o mužské představitele společnosti. Někteří mají na hlavě rohy nebo půlměsíce na pažích, které mohly znázorňovat určitý status symbol obvzláště důležitých jedinců. Jejich koncentrace na určitých místech naznačuje, že se jednalo o místa setkání pravěkých lovců, nebo to snad bylo místo určené pro jejich poslední odpočinek. Po smrti osoby byla její zjednodušená podoba vyryta na skalní stěnu k předešlým zesnulým, aby se tak i ona stala nesmertelnou.
Některé z těchto rytin byly později přemalovány malbami datujícími 8 000 př.n.l. a tím se potvrzuje, že právě tyto jednoduché formy umění jsou nejstaršími dosud nalezenými rytinami ve střední Sahaře. Další výzkumy a archeologické vykopávky v této oblasti jsou nezbytné pro studium původu pravěkého umění, jakmile to politická situace dovolí.
Zatímco objevení nových rytin u mě vzbuzovalo bouřlivé nadšení, mí průvodci se na ně dívali s nedůvěrou a z povzdálí. Místním obyvatelům tyto postavy připomínají Kel Essuf, což je jméno pro „duchy pouště“. I ti nejmodernější Tuaregové totiž stále věří, že poušť není krajina bez života, ale je stále obydlena duchy zemřelých. Ti se pak zjevují v různých podobách například jako osamnělá žena, světlo, zvíře, anebo mají pouze zvukovou formu jako hudba, zpěv či pískot. Pravěké rytiny lidských postav v obyvatelích pouště vzbuzují představu něčeho dávného a nadpřirozeného, a proto se jim raději vyhýbají. To bylo vidět i ze způsobu, jakým vybírali místo k přenocování. Jelikož jsem kvůli výzkumu musela zůstat některé noci v blízkosti těchto rytin, museli zde chtě nechtě přespat i moji průvodci. Ale zatímco já jsem se vždy utábořila nedaleko skalních stěn s obrazy, oni si k přenocování vybírali místa co nejvzdálenější a mě nabádali k velké opatrnosti a obdivovali moji statečnost.
Návrat
Po dvou týdnech uprostřed hor pomalu dochází zásoby a my se musíme vrátit. Sotva jsme se octli na asfaltové cestě vedoucí k oáze, zjevují se před námi tři osoby ve špinavých roztrhaných šatech. Nejsou to duchové pouště, ale uprchlíci z černé Afriky. Pěšky se vydali na několika týdenní pouť přes Niger a Alžírsko do Libye, kde se budou snažit dostat na některou z lodí plujících do Evropy. Jakmile projíždíme kolem nich, zuřivě na nás mávají a volají o pomoc. Čekám, že moji průvodci zastaví a pomohou, jak káže zákon pouště, ale k mému údivu ani nepřibrzdí a jen vyhazují z auta dvě plastové láhve s vodou. „Zbláznila ses?!“, skoro na mě vykřiknou, když žádám o vysvětlení. „Pomáhat uprchlíkům je u nás trestný čin a pak, jak víš, že se nejedná o léčku? Když jim zastavíme, za kamenem můžou být schovaní jejich ozbrojení komplicové a pak nám pomáhej Allah..“ Znovu si uvědomuji, že poušť je krutá a jde v ní opravdu o přežití. Ale zároveň vím, že pokud pochopíme její zákony a podřídíme se jim, je to jedno z nejkrásnějších míst na světě, které stojí za to navštívit.