Když jsme přijeli ke vstupní bráně jednoho z nejvýznamějších archeologických unikátů na světě, čekal nás tam malý stánek s několika zaprášenými suvenýry a nikde nikdo. Libye v dobách vůdce Kaddáfího nebyla na turisty zvyklá a místní lidé si na prohlížení památek příliš nepotrpěli.
Moje poslední návštěva Libye proběhla v roce 2010, těsně před tím, než vypukla občanská válka, která uvrhla zemi do totálního chaosu. Jestliže v dobách míru stát nevynakládal velké úsilí na ochranu a udržování historických památek, neodvažuji se pomyslet, co se s nimi dělo během těchto posledních let. Musím jen doufat, že pokud přetrvaly více než dva tisíce let doby různých panovníků, válek, úmyslného ničení náboženskými fanatiky i zemětřesení, vydrží i toto temné období libyjských dějin.
LEPTIS MAGNA
Je to zvláštní pocit. Vím, že jsem v Africe, a přesto se procházím téměř stejným místem, jaké důvěrně znám z Itálie. A to byl také účel dávných stavitelů. Římské impérium stavělo kopie svého hlavního města v celém Středomoří, jen v menší a skromnější podobě. To však v případě Leptis Magna neplatí. Toto antické město bylo rodištěm Septimia Severa, který se stal v roce 193 našeho letopočtu císařem, a dal si tudíž velmi záležet na tom, aby se jeho město nejen vyrovnalo svému evropskému dvojníkovi, ale svojí krásou a bohatstvím ho dokonce předčilo. Město se honosí vítěznými oblouky, obrovskými katedrálami s mohutnými kamennými sloupy, divadlem s výhledem na horizont tyrkysového moře, nebo komplexem luxusních lázní, které byly v tehdejší Africe něco neuvěřitelně nadčasového.
V dobách své největší sláy čítalo město přes 80 000 obyvatel. Jeho strategická pozice na břehu moře z něj učinila hlavní obchodní centrum mezi Evropou a Afrikou. Sem putovalo zlato i černí otroci, které dovážely karavany velbloudů přes saharskou poušť, spolu s divokou zvěří, určenou k zábavným představením v antickém Římě. Bohatství města dopřávalo pěkný život i běžným obyvatelům. Archeologové zde nalezli obytné domy se sofistikovaným systémem rozvodu podzemní vody. Znamená to, že zatímco zbytek Afriky žil prakticky v buši, zde měly domácnosti tekoucí vodu, a to i na záchodě.
LATRÍNY A NEVĚSTINCE
Procházíme liduprázdnými ulicemi, já a moji italští spolucestující, kteří nadšeně komentují, jací že to byli jejich předkové pašáci. Největším lákadlem jsou veřejné latríny, kde si všichni vyzkoušíme, jak se na nich sedělo. V tak zalidněném městě byly toalety pro lid nutností, co nás ale dnes zaráží je, že vykonávat potřebu nebyla v antickém světě žádná soukromá záležitost. Dlouhé kamenné lavice podél zdi mají otvory, na kterých se mohly usadit až dvě desítky zůčastněných. V latrínách pro lepší společenskou vrstvu hrála živá hudba a politikové či obchodníci často během svých potřeb uzavírali obchody a smlouvy. Vše vykonané odnášela stále tekoucí voda pod dírami, a když bylo hotovo, v nádobě uprostřed místnosti byly na umytí k dispozici kousky namočených látek, které byly, jak jinak, taktéž společné pro všechny zadky.
V ulicích si nemůžeme nevšimnout několika vyobrazení mužského penisu v nadživotní velikosti. Jsou vytesané do rohových kvádrů budov tak, aby byly zdálky viditelné. Označení i reklama v jednom, toto je jasné znamení, že jde o veřejný dům a kolemjdoucí jsou srdečně vítáni. Kdo by netrefil, může sledovat penisy vytesané přímo do kamenných kvádrů v silnici, které svým nasměrováním ukazují, kudy je třeba se vydat. Jak paradoxní je to dnes v této striktně muslimské zemi!
Římané byli pokrokoví jak ve stavitelství, tak ve válečných strategiích. Dobře věděli, že spokojenost a poslušnost vojáků, jakož i celé společnosti, vede přes jejich sexuální uspokojení. Nevěstince byly proto součástí každého vojenského tábora a všech římských měst. Prostituce byla tehdy legální povolání, které provozovali muži i ženy. Paradoxní je, že navštěvovat veřejné domy bylo považováno za zcela normální, kdežto ti, kteří svá těla prodávali, byli společností spíše opovrhováni. Je však známo, že někteří bohatí patricijové se při svých výpravách za rozkoší raději převlékali, aby nebyli na ulici poznáni.
Nevěstince byly označeny maketou penisu a výstižným nápisem: „Zde bydlí štěstí“. Byly to převážně holé pokoje s postelí, jedinou dekoraci představovaly nástěnné malby s erotickou tematikou, které sloužily i jako reklama na poskytované služby. Na dveřích pokoje visela cedulka s dívčiným jménem a ceník služeb. Když byl pokoj obsazený, cedulku vyvěsili ven, kde čekali další, až přijdou na řadu. U vchodu si klienti mohli zakoupit prezervativy vyrobené z vyschlých ovčích střev, které měly především chránit proti nemocem. Prezervativy byly součástí povinné výbavy všech vojáků, protože nákaza pohlavní nemocí by mohla zdecimovat celé oddíly.
TRIPOLIS
Zatímco Leptis Magna byla hlavním městem této oblasti před dvěma tisíci lety, nedaleký Tripolis převzal její úlohu v moderních dějinách. Moje poslední vzpomínka na libyjské hlavní město je milá, z dob, kdy lidé žili v dostatku a v jistotě z bezpečí. Pevná ruka diktátora Kaddáfího sice přinášela mnoho omezení, například povinnost žít podle islámského zákona, což samo o sobě ubíralo svobodu. Na oplátku ale vznikla země s velmi nízkou kriminalitou a dobře fungujícím sociálním systémem, který mimo jiné poskytoval elektrickou energii zdarma do všech domácností, bezplatnou zdravotní péči a přidělení bytu všem rodinám.
Tripolis je město kontrastů, kde ultramoderní architektura se snoubí s antikou. Historické jádro města je tvořeno z úzkých uliček zaplněných malými obchůdky a dílnami. Drobní řemeslníci zde již po celé generace ručně vyrábějí kovové nádoby, tkají krásné barevné koberce nebo kouzlí úžasné stříbrné a zlaté šperky. Libyjci jsou tiší a velmi rezervovaní. Procházíme trhem, ale prodejci po nás jen zvědavě pokukují a usmívají se, žádné naléhání nebo pokřikování, jak je to zvykem v turisticky frekventovaném sousedním Tunisku nebo Egyptě.
Hlavní náměstí v Tripolisu změnilo jméno již čtyřikrát, vždy jako odezva na významné události. Italové za kolonizace jej nazvali Piazza Italia, po osvobození se jmenovalo Náměstí Nezávislosti, v dobách velkého vůdce to bylo Zelené náměstí, neboť zelená barva je barva islámu, po svržení diktátora je to Náměstí Mučedníků připomínající krvavé boje občanské války.
Při naší poslední návštěvě nikdo netušil, jak špatný konec naberou libyjské dějiny. Náměstí je centrem společenského života. Setkávají se tu mladí při kávě, dají si nealkoholické pivo (jakýkoli alkohol je v celé zemi přísně zakázaný) nebo vodní dýmku, zahalené ženy klábosí na lavičkách a kolem nich běhají neposedné děti. Na obřím transparentu vyvěšeném na jedné z budov portrét Kaddáfího bdí nad svým lidem. Stejně jako císař Septimius Severus pro Leptis Magna, i on se snažil pro svoje město vybudovat status velmoci. V rámci severní Afriky se to oběma vládcům rozhodně podařilo, ikdyž jen na několik desetiletí.