Bez nadsázky lze říci, že o původu Etrusků se vedou spory již dva a půl tisíce let. O této vyspělé civilizaci, která se objevila ve střední Itálii v osmém století př.n.l. se ví mnoho, ale tajemství o jejich vzniku stále ješte nebylo zcela rozluštěno.

 

Našinec nebo cizinec?

Nejstarší písemná informace pochází z pátého století př.n.l. od řeckého historika Hérodota, podle kterého Etruskové kvůli hladomoru emigrovali z Lýdie (dnešní Turecko) a usadili se v italském Toskánsku. Vůdcem emigrantů byl jistý Tyrhénus, který dal své jméno Tyrhénskému moři.

 

Město Volterra

Jenže o čtyři století později historik Dionýsios z Halikarnassu prohlásil, že Etruskové byli odjakživa obyvatelé Itálie. Otázka tak zůstala otevřená až do roku 1885, kdy došlo k převratnému objevu: na ostrově Lemnos u tureckého pobřeží archeologové vykopali kamennou desku s etruskými nápisy a dekoracemi.

 

V roce 2007 proběhlo ve Středomoří genetické mapování, které vědce přesvědčilo, že našli konečně definitivní odpověď. Zjistili, že DNA některých Toskánců je velmi podobné s DNA obyvatelů Anatolie v Turecku a  na ostrovech Rhodos a Lemnos v Egejském moři. Testy zkoumaly i zvířata a ukázalo se, že toskánský skot má stejné DNA jako skot chovaný v dalekém Turecku, což značí, že Etruskové si z Asie přivezli i domácí zvířectvo.

 

V roce 2013 vědci dokázali, že etruské kosti staré 2500 let a moderní Toskánci žijící ve městě Volterra mají stejné DNA.  Ještě více zarážející je, že genetická výbava jak starých, tak dnešních „etrusků“ je zcela odlišná od ostatních Italů.

 

S přistěhovaleckou teorií však nesouhlasí někteří archeologové. Vykopávky totiž ukázaly, že kovové a keramické výrobky a strategie lidských sídlišť byly stále stejné před domnělým příchodem Etrusků i potom. Pokud by proběhla masívní invaze jiného národa, jistě by to změnilo materiální kulturu, ale to se nestalo. Pár lidí z orientu pravděpodobně přišlo, ale jinak byli Etruskové národ žijící odedávna na území Itálie, který vyvinul pokrokovou civilizaci jen díky námořnímu cestování do exotických krajin.

 

Migrace tam i zpět

Po mnohaletém bádání si vědci museli přiznat, že pravdu mají obě na první pohled protichůdné teorie. Konečný verdikt: Etruskové byli jak domácí, tak přistěhovalci. Ale jak je to možné?

 

Populonia, Toskánsko

V osmém století př.n.l. byly migrace národů na denním pořádku. Lidé se stěhovali z různých příčin, ale tou nejčastější bylo najít příznivé území pro přežití, zemi bohatou na pastviny pro dobytek a úrodnou půdu pro zemědělství. Migrace však neznamenaly, že skupiny lidí definitivně opustily rodnou vlast. Po určité době se ti stejní lidé nebo jejich pozdější generace mohly vrátit zpět do původní vlasti, se kterou velmi pravděpodobně po celou dobu udržovali kontakty.

 

A to byl i případ Etrusků. Antický národ zvaný Toskové přišel do Itálie z dnešního Turecka a usídlil se v Toskánsku, které dosud nese jejich jméno. Přistěhovalci se postupně začlenili a smíchali s původními obyvateli a jedni od druhých se učili. Toskové s sebou přivezli orientální kulturu, která se pak adaptovala na nové prostředí a vyvíjela se ovlivněna kulturou italickou.

 

Když byla etruská civilizace na svém vrcholu, proběhla další migrace, ale tentokrát opačným směrem. Někteří Toskové se vydali zpět do vlasti svých předků a stěhování mezi Tureckem a Itálií pak proběhlo v několika vlnách a v různých obdobích. To potvrzuje antický spisovatel Vergilius v hrdinském eposu Aeneis, který tvrdí,  že se Etruskové vydali do města Trója a po určitém čase se zase vrátili. Další historické prameny tvrdí, že Etruskové kolonizovali ostrovy v Egejském moři. V Etruské kultuře je ostatně mnoho podobností s kulturou Anatolie a Egejské oblasti co se týče zvyků, jazyka, umění a náboženství.

 

Šlechtický rodokmen

Samotní Etruskové dobře věděli, kdo jsou. Tvrdili, že jsou příbuznými lidí z Anatolie a dokonce příbuzní s lidmi z bájného města Trója. To potvrzuje například jedno z nejdůležitějších etruských měst – Tarquinie. Etrusky se Tarquinie řekne Tarhuna, což je zároveň jméno anatolského boha, který byl ochráncem města Tarhuisa, což je antické jméno Troji. Jméno Tróji a Tarquinie tedy pochází ze jména stejného boha.

 

V antických knihách je také psáno, že Trója byla založena právě Etrusky. Ale jak je to možné, když toto město bylo na vrcholu svého rozkvětu, zatímco etruská kultura ještě ani neexistovala? Vysvětlení je prosté – během své historie byla Trója různými dobyvately několikrát zcela zničena a znovu postavena. Etruskové, kteří se mezitím stali mocným národem a podnikali výpravy do Asie, mohli vystavět zničené město a být tak v té konkrétní době považováni za jejího zakladatele.

 

Vzestup a pád

Ale proč se etruská kultura vyvinula právě ve střední Itálii? Tento jev nebyl náhodný – byl výsledkem hledání kovů, hlavně železa, které bylo v té době nejvzácnější surovinou. K Toskánským břehům připlouvaly lodě ze všech částí orientu a kupovali železo, kterého byl v této části Itálie nadbytek. Etruskové brzy vytušili, že kontrolou území budou vlastně kontrolovat světové obchody a díky obrovskému bohatství pramenícího ze železa se jejich civilizace stala velmocí celého Středomoří.

 

Etruskové žili v samostatných městských královstvích, která spojoval jen společný jazyk, náboženství a kultura. To, že neměli jednotný silný stát, nakonec vedlo k jejich zániku: v pátém století př.n.l. byla města na severu zničena Kelty, ta na jihu spadla pod nadvládu řeckých kolonizátorů a města v centru Itálie byla dobyta novou mocnou civilizací: Římany. Avšak Římané dobře věděli, že pokud má být jejich říše úspěšná, musí se inspirovat Etrusky. Od nich převzali nejen architekturu, kulturu a náboženství, ale samotní králové ranného Říma byli etruského původu.  Jenže čím více rostla moc Říma, tím rychleji umírala etruská civilizace. Svou nezávislost Etruskové ztratili definitivně v I st.př.n.l., kdy se přestal používat jejich jazyk a všechna jejich města patřila římské říši.

 

Rovnoprávnost

Etruskové se v mnohém lišili od ostatních národů. Některé jejich zvyky byly terčem obdivu i posměchu antických historiků, kteří nejvíce žasli nad postavením etruských žen ve společnosti. Ty totiž nebyly žádné domácí puťky podřízené mužům. S muži měly podobná práva, mohly vlastnit stejné bohatství a byly vzdělané: alespoň vyšší sociální třídy uměly číst a psát. Ženy byly majitelkami obchodních aktivit a mohly zastávat náboženské a právní funkce. Po smrti měla každá svoji vlastní hrobku s posmrtnou výbavou, což v té době bylo u jiných národů privilegium mužské populace.

 

Řecký autor Aristotelés ve čtvrtém století př.n.l. popsal, jak při slavnostech etruské ženy hodují se svými muži ležíce po jejich boku. Jeho údiv pramení z toho, že v antickém Řecku měly povolený vstup na hodovní slavnosti pouze prostitutky. Prostituce existovala i u Etrusků, ale byla prováděna především pod rouškou ušlechtilých cílů. Takzvaná „svatá prostituce“ se odehrávala ve speciálních chrámech, kde se v jednotlivých celách kněžky oddávaly poutníkům, aby obohatily nejen chrám, ale hlavně samy sebe.

 

Ženy i muži milovali módu a krásné oblečení. Jejich šaty byly často zdobeny zlatem a do vlasů si upevňovali šperky z drahých kovů. Elegance Etrusků byla tak vyhlášená, že staří Římané pro vyjádření dobrého vkusu říkali: „oblékat se v etruském stylu“.